Vychází kniha Donatelly Di Pietrantonio Navrátilka

„L’Arminuta“ je termín v abruzzském dialektu volně přeložitelný jako „navrátilka“ neboli „ta, jež se vrátila“. Krátký román pojednává o třináctileté holčičce, která vyrůstala bezstarostně v blahobytu, a ze dne na den se dozvídá, že nežije se svými biologickými rodiči a že musí být vrácena do své původní rodiny. Bez jakéhokoli vysvětlení či odůvodnění. Poznává své pravé rodiče, sestru a bratry, bojuje o své místo v cizím světě a sžívá se s odlišnou sociální realitou chudého zaostalého venkova v Abruzzu sedmdesátých let minulého století. Velmi silným motivem celé knihy je její vztah k oběma matkám. Každá z nich ji svým způsobem zradila. Autorka líčí osud dívky bez patosu, neútočí na city, nic nepřikrašluje ani nezjemňuje. Je nezaujatou pozorovatelkou, která si ale všímá sebemenších detailů, společně s její hrdinkou cítíme pachy, chutě, hmatové vjemy, tíži nevysloveného. Příběh o opuštění a návratu se čte jedním dechem, autorka bravurně pracuje s vytříbeností a esenciálností jazyka, píše s citem a poeticky, byť zpracovává drsný příběh a dotýká se choulostivých a bolestných témat. Vytržení z dosavadního života, potřeba a nutnost nalézt nové hodnoty může postihnout každého a v tom tkví univerzalita tohoto jímavého románu.

Po fenoménu Eleny Ferrante se k českým čtenářům dostává tato „literární jednohubka“, která k nim bude promlouvat se stejnou naléhavostí a narativní silou.

Donatella Di Pietrantonio (*1963, Arsita) debutovala románem Moje máma je řeka (Mia madre è un fiume, 2011). Její prvotina předznamenává téma, které se pro ni stane tématem návratným, a tím je oboustranná rozpolcenost vztahu mezi matkou a dětmi. Zmíněný debut zaujal kritiku i čtenáře a získal Premio Tropea (laureáty této ceny jsou například Roberto Saviano či Antonio Moresco, autoři již českému čtenářskému publiku známí). S dílem Krásko moje (Bella mia, 2014) zasazeného do italské provincie L’Aquila postižené zemětřesením, v němž tematizovala ztrátu a smutek, se stala finalistkou při udělování nejvyššího italského literárního ocenění Premio Strega a získala za něj Premio Brancati. Za nejnovější román Navrátilka (L’Arminuta, 2017) získala prestižní literární ocenění Premio Campiello. Čeští čtenáři se s tvorbou Donatelly Di Pietrantonio nyní seznamují poprvé, zatímco v Itálii se autorka těší čtenářskému zájmu již po dlouhá léta. Překladová práva poslední knihy se prodala do více než 18 zemí světa a chystá se filmová adaptace. Autorka pracuje jako dětská zubní lékařka.

Ukázka

Ve svých třinácti letech jsem svou první matku neznala.

S námahou jsem stoupala po schodech domu, v kterém bydlela, s nepohodlným kufrem a taškou plnou zpřeházených bot. V mezipatře mě přivítal pach čerstvě smaženého spolu s očekáváním. Dveře se nechtěly otevřít, někdo s nimi zevnitř mlčky cloumal a zápolil se zámkem. Pohlédla jsem na pavouka, který se zmítal v prázdnotě, zavěšený na konci své nitě.

Ozvalo se kovové cvaknutí a pak se objevila holčička s několik dní starými, povolenými copánky. Byla to moje sestra, ale nikdy předtím jsem ji neviděla. Otevřela dveře dokořán, abych mohla vejít, a nespouštěla ze mě své pichlavé oči. Tehdy jsme si byly podobné, víc než v dospělosti.

Žena, která mě zplodila, se nezvedla ze židle. V náručí držela chlapečka, který si okusoval palec v koutku úst, kde se mu nejspíš klubal zub. Oba na mě hleděli a on na chvíli přestal monotónně fňukat. Nevěděla jsem, že mám tak malého bratra.

„Tak jsi tady,“ řekla, „polož ty věci.“

Jen jsem sklopila oči k pachu bot, který se linul z tašky pokaždé, když jsem s ní jen nepatrně pohnula. Ze zadního pokoje se přivřenými dveřmi ozývalo táhlé, hřmotné chrápání. Chlapec začal znovu naříkat, otočil se k prsům a pouštěl sliny na zpocené květy vybledlé bavlny.

„Neumíš zavírat?“ zeptala se matka suše holčičky, která zůstala nehybně stát.

„A tamti, co ji přivezli, dovnitř nepudou?“ namítla a ukázala na mě špičatou bradou.

Strejda, takhle jsem se musela naučit mu říkat, vešel přesně v tu chvíli, celý zadýchaný, jak stoupal po schodech. V horku letního odpoledne držel mezi dvěma prsty ramínko s novým kabátem mojí velikosti.

„Tvoje žena nepřišla?“ zeptala se ho moje druhá matka a zvýšila přitom hlas, aby přehlušila stále hlasitější kvílení ve svém náručí.

„Ta nevyleze z postele,“ odpověděl se zamítavým pohybem hlavy, „včera jsem šel sám něco pořídit, i na zimu,“ a ukázal cedulku se značkou mého kabátu.

Popošla jsem k otevřenému oknu a položila zavazadla na zem. Z dálky dolehl mnohočetný rachot, jako by někdo vyklápěl z náklaďáku kamení.

Paní domácí se rozhodla, že nabídne hostu kafe, aspoň jeho vůně probudí manžela, jak prohlásila. Z prázdné jídelny prošla do kuchyně, poté co odložila řvoucího chlapce do ohrádky. Ten se pokoušel zvednout, chytal se při tom za síť v místě, kde zela díra nahrubo zalátaná provázkem. Když jsem se přiblížila, začal podrážděně řvát ještě víc. Jeho každodenní sestra ho odtamtud s námahou vytáhla a položila ho na štěrkovou dlažbu. Začal lézt po čtyřech směrem k hlasům v kuchyni. Její temný pohled se s očima stále sklopenýma přesunul z bratra na mě. Rozpálil pozlacenou přezku nových bot, stoupal po mých šatech podél tmavomodrých záhybů, ještě tuhých od výrobce. Za jejími zády poletovala obří moucha a čas od času narážela do stěny ve snaze najít cestu ven.