Vydává Argo, 200 stran, 248 Kč. Přeložila Marina Feltlová.
„L’Arminuta“ je termín v abruzzském dialektu volně přeložitelný jako „vrátilka“ neboli „ta, jež se vrátila“. Krátký román pojednává o třináctileté holčičce, která vyrůstala bezstarostně v blahobytu, a ze dne na den se dozvídá, že nežije se svými biologickými rodiči a že musí být vrácena do své původní rodiny. Bez jakéhokoli vysvětlení či odůvodnění. Poznává své pravé rodiče, sestru a bratry, bojuje o své místo v cizím světě a sžívá se s odlišnou sociální realitou chudého zaostalého venkova v Abruzzu sedmdesátých let minulého století. Velmi silným motivem celé knihy je její vztah k oběma matkám. Každá z nich ji svým způsobem zradila. Autorka líčí osud dívky bez patosu, neútočí na city, nic nepřikrašluje ani nezjemňuje. Je nezaujatou pozorovatelkou, která si ale všímá sebemenších detailů, společně s její hrdinkou cítíme pachy, chutě, hmatové vjemy, tíži nevysloveného. Příběh o opuštění a návratu se čte jedním dechem, autorka bravurně pracuje s vytříbeností a esenciálností jazyka, píše s citem a poeticky, byť zpracovává drsný příběh a dotýká se choulostivých a bolestných témat. Vytržení z dosavadního života, potřeba a nutnost nalézt nové hodnoty může postihnout každého a v tom tkví univerzalita tohoto jímavého románu.
Po fenoménu Eleny Ferrante se k českým čtenářům dostává tato „literární jednohubka“, která k nim bude promlouvat se stejnou naléhavostí a narativní silou.
Donatella Di Pietrantonio (*1963, Arsita) debutovala románem Moje máma je řeka (Mia madre è un fiume, 2011). Její prvotina předznamenává téma, které se pro ni stane tématem návratným, a tím je oboustranná rozpolcenost vztahu mezi matkou a dětmi. Zmíněný debut zaujal kritiku i čtenáře a získal Premio Tropea (laureáty této ceny jsou například Roberto Saviano či Antonio Moresco, autoři již českému čtenářskému publiku známí). S dílem Krásko moje (Bella mia, 2014) zasazeného do italské provincie L’Aquila postižené zemětřesením, v němž tematizovala ztrátu a smutek, se stala finalistkou při udělování nejvyššího italského literárního ocenění Premio Strega a získala za něj Premio Brancati. Za nejnovější román Navrátilka (L’Arminuta, 2017) získala prestižní literární ocenění Premio Campiello. Čeští čtenáři se s tvorbou Donatelly Di Pietrantonio nyní seznamují poprvé, zatímco v Itálii se autorka těší čtenářskému zájmu již po dlouhá léta. Překladová práva poslední knihy se prodala do více než 18 zemí světa a chystá se filmová adaptace. Autorka pracuje jako dětská zubní lékařka.
Ukázka
1.
Ve svých třinácti letech jsem svou druhou matku neznala.
S námahou jsem stoupala po schodech domu, v kterém bydlela, s nepohodlným kufrem a taškou plnou zpřeházených bot. V mezipatře mě přivítal pach čerstvě smaženého spolu s očekáváním. Dveře se nechtěly otevřít, někdo s nimi zevnitř mlčky cloumal a zápolil se zámkem. Pohlédla jsem na pavouka, který se zmítal v prázdnotě, zavěšený na konci své nitě.
Ozvalo se kovové cvaknutí a pak se objevila holčička s několik dní starými, povolenými copánky. Byla to moje sestra, ale nikdy předtím jsem ji neviděla. Otevřela dveře dokořán, abych mohla vejít, a nespouštěla ze mě své pichlavé oči. Tehdy jsme si byly podobné, víc než v dospělosti.
2.
Žena, která mě zplodila, se nezvedla ze židle. V náručí držela chlapečka, který si okusoval palec v koutku úst, kde se mu nejspíš klubal zub. Oba na mě hleděli a on na chvíli přestal monotónně fňukat. Nevěděla jsem, že mám tak malého bratra.
„Tak jsi tady,“ řekla, „polož ty věci.“
Jen jsem sklopila oči k pachu bot, který se linul z tašky pokaždé, když jsem s ní jen nepatrně pohnula. Ze zadního pokoje se přivřenými dveřmi ozývalo táhlé, hřmotné chrápání. Chlapec začal znovu naříkat, otočil se k prsům a pouštěl sliny na zpocené květy vybledlé bavlny.
„Neumíš zavírat?“ zeptala se matka suše holčičky, která zůstala nehybně stát.
„A tamti, co ji přivezli, dovnitř nepudou?“ namítla a ukázala na mě špičatou bradou.
Strejda, takhle jsem se musela naučit mu říkat, vešel přesně v tu chvíli, celý zadýchaný, jak stoupal po schodech. V horku letního odpoledne držel mezi dvěma prsty ramínko s novým kabátem mojí velikosti.
„Tvoje žena nepřišla?“ zeptala se ho moje první matka a zvýšila přitom hlas, aby přehlušila stále hlasitější kvílení ve svém náručí.
„Ta nevyleze z postele,“ odpověděl se zamítavým pohybem hlavy, „včera jsem šel sám něco pořídit, i na zimu,“ a ukázal cedulku se značkou mého kabátu.
Popošla jsem k otevřenému oknu a položila zavazadla na zem. Z dálky dolehl mnohočetný rachot, jako by někdo vyklápěl z náklaďáku kamení.
Paní domácí se rozhodla, že nabídne hostu kafe, aspoň jeho vůně probudí manžela, jak prohlásila. Z prázdné jídelny prošla do kuchyně, poté co odložila řvoucího chlapce do ohrádky. Ten se pokoušel zvednout, chytal se při tom za síť v místě, kde zela díra nahrubo zalátaná provázkem. Když jsem se přiblížila, začal podrážděně řvát ještě víc. Jeho každodenní sestra ho odtamtud s námahou vytáhla a položila ho na štěrkovou dlažbu. Začal lézt po čtyřech směrem k hlasům v kuchyni. Její temný pohled se s očima stále sklopenýma přesunul z bratra na mě. Rozpálil pozlacenou přezku nových bot, stoupal po mých šatech podél tmavomodrých záhybů, ještě tuhých od výrobce. Za jejími zády poletovala obří moucha a čas od času narážela do stěny ve snaze najít cestu ven.
„Tyhlety šaty ti taky schrastil tamten?“ zeptala se tiše.
„Koupil mi je včera, právě kvůli tomu, že se sem vracím.“
„A to je ňákej tvůj příbuznej?“ zajímalo ji.
„Je to vzdálený strýček. Až doteď jsem žila s ním a jeho ženou.“
„A kdo je teda tvoje máma?“ zeptala se sklíčeně.
„Mám dvě. Jedna je tvoje matka.“
„Někdy o tom mluvila, že mám starší sestru, ale já jí moc nevěřím.“
Znenadání mi lačnými prsty sevřela rukáv šatů.
„Tyhle ti už za chvíli nebudou. Příští rok je můžeš dát mně, ale dej bacha, ať mi je nezničíš.“
Otec vylezl z ložnice bos, zíval. Od pasu nahoru byl nahý. Všiml si mě, když následoval vůni kávy.
„Tak jsi tady,“ řekl, stejně jako jeho žena.
Kontakty:
ARGO spol. s r. o.
Milíčova 13
e-mail: zdena.krikavova@argo.cz
www.argo.cz
www.facebook.com/argo.cz?fref=ts
