V dopise, který byl původně adresován italským čtenářům prezidentských projevů Václava Havla, jsem se snažila spojit své studentské vzpomínky na léta, která následovala po sametové revoluci, s myšlenkami dnes již dospělého člověka, tedy čtvrt století poté, kdy 17. listopadu počalo naše jaro.
Po řadě různých prezentací, které se konaly v překrásných italských městech (především v Palermu, pak v Neapoli, v Casertě a za nedlouho v Římě a v Tivoli, v sále vyzdobeném freskami ve Vile d’Este) se k mé velké radosti uskutečnila prezentace knihy Václav Havel. Cinque discorsi sull’Europa (Václav Havel. Pět projevů o Evropě) v mé Praze, v prostorách Italského kulturního institutu pod vedením dr. Giovanniho Scioly, jenž tento projekt přijal a podpořil s velkým nadšením.
Při této příležitosti jsem chtěla samozřejmě adresovat svůj text také českému publiku. Měla jsem nemalé obavy z toho, jak budou má slova přijata lidmi, kterým mnou popisované prožitky a fakta byly blízké, a přáteli, se kterými jsem tuto dobu prožívala společně, ale kteří dnes, po letech, mohli uvažovat o těchto událostech jinak, jiným způsobem.
Což se nestalo, naopak, prožili jsme večer plný sdílených zážitků a oživených vzpomínek, a mým přáním je, aby se totéž mohlo zopakovat i zde, na těchto stránkách.
V polovině devadesátých let mi bylo něco málo přes dvacet let. Věk, kdy jsou naděje a očekávání od života možná 
větší, otevřenější a obsáhlejší, což bylo u mne ještě umocněno historickým okamžikem, jímž procházela moje země, Česká publika. Nebylo to dlouho, co jsme mohli překročit železnou oponu, kterou jsme strhli způsobem, jenž je nám, Čechům, nejvlastnější: bez toho, aniž bychom rozbili jedinou výlohu; proto byl také hned pojmenován jako sametová revoluce. Cítili jsme se obdivováni světem a byli jsme na to velice hrdí, posilovalo nás vědomí naší minulosti, národa, který nikdy nevyhledával války, ani netoužil podrobovat si ostatní. Byli jsme hrdí, že patříme k národu, který dokázal přežít v nadvládě habsburské monarchie a německého jazyka trvající po staletí a postavit nadvakrát pouze svépomocí památník našemu hlubokému českému cítění: Národní divadlo; byli jsme hrdí, že se nám podařilo obohatit kulturní podhoubí obou jazyků, z něhož vyrostly osobnosti německého jazyka žijící v Praze, jako byli Franz Kafka, Max Brod, Rainer Maria Rilke a mnoho dalších. Přitom zůstala zachována žíla „českého myšlení“, tak jasně patrná v dílech českých spisovatelů jako Jan Neruda, Jaroslav Hašek, Karel Čapek a později Bohumil Hrabal a mnoho dalších
Ráda bych při této příležitosti připomněla slova Romana Jakobsona pronesená v roce 1969 v Praze, ve městě, které pokládal za svoji pravou vlast:
tato země byla jedinečná v přijímání pronásledovaných národů (…).. kde kultura byla více doma než kdekoli jinde (…) toto ohnisko Evropy, kde se západ setkává s východem, na tak malé rozloze a přitom uchovávající si svoji jedinečnost dalo světu tak velké myšlenky jako Konstantinovu myšlenku rovnosti a suverenity všech zemí, reformátorské myšlenky Jana Husa a ono velkolepé pojetí demokratického vzdělávání Jana Komenského! Neznám žádnou jinou zemi na světě, která by demokracii měla v sobě tak hluboce zakořeněnou.
Začátek devadesátých let byl také ale i dobou, v níž se má generace, jenž se začínala rozhlížet ve světě, musela vyrovnávat s vnímáním naší země nečekaným způsobem: ze strany západního světa to byl pohled reduktivní a ne příliš lichotivý, náš národ byl definován jako jeden z mnoha zemí sovětského bloku, jako národ podmaněný a ponížený, bez vlastní svébytnosti podle mnohých, kteří žili na druhé straně železné opony. Bylo to jako narazit hlavou do další zdi. Museli jsme se vyrovnávat s posunem evropských hranic, zjistili jsme, že přesto, že jsme byli často nazýváni srdcem Evropy, v podstatě jsme k této Evropě nepatříme, a že hranice vymezené železnou oponou přetrvávají a jsou vtělené do hranic Evropské Unie. A my, společně s dalšími zeměmi podobného osudu, jsme zůstávali mimo ně. Po pádu jedné politické zábrany přetrvávaly zábrany další, jak ekonomické a administrativní, tak i ty vzniklé z předsudků a strachu z jiných, z odlišnosti.
A právě v této chvíli jsme dokázali pozvednout hlavu, zbavit se sami onoho stigmatu znásilněného národa, tedy ve chvíli, kdy zazníval stále silněji hlas našeho prezidenta, jemuž ve stoje tleskal americký kongres. Na tento přímý přenos jsme se myslím dívali úplně všichni. Václav Havel, který pak v celé Evropě, v té zeměpisně vymezené Evropě, vyslovuje slova, kterými vyzývá všechny k přemýšlení o opravdové Evropě, o jejím duchu a jejím původu. Slova kritická, konstruktivní.
Prostě, když jsme pozvedli hlavu, spatřili jsme onen otvor, kudy prochází paprsek slunce, o němž Václav Havel mluví v jednom ze svých projevů, které nyní poprvé vycházejí knižně v Itálii pod názvem Václav Havel. Cinque discorsi sull´Europa (Pět projevů o Evropě).
To byl možná ten impuls, který stál u zrodu mého rozhodnutí přeložit tato slova do jazyka, o němž jsem věděla, že bude mým druhým jazykem, v zemi, v níž jsem našla mnoho spřízněnosti. Můj úmysl se setkal s velkou vstřícností na Úřadě Havlovy vlády, kde mi poskytli několik projevů k překladu, některé ještě dříve, než byly proneseny. Stejně vstřícně se vyslovily i některé italské noviny a časopisy ohledně jejich otištění.
V devadesátých letech byla tato zamyšlení směřována k evropské integraci, k plnému sjednocení, k obtížnému procesu, který se dnes zdá samozřejmým, ale tehdy tomu tak vůbec nebylo. A to nás dnes vyzývá k zamyšlení nad cestami, které se před námi otevírají, z nichž si můžeme vybrat pouze jednu, než se dostaneme k dalšímu rozcestí. Jenom znalost faktů a zamyšlení se nad stavem stávajících věcí nám umožní vydat se po cestě správné.Věřím, že nejenom tyto vybrané projevy Václava Havla mají i dnes mnohé co říci, a možná více než tehdy. Dnes, kdy se pozornost soustřeďuje především na ekonomické ukazatele, na čistou kalkulaci výhodnosti pomocí ze strany silnějších zemí, v době, kdy stále silněji zaznívají pochybovačné hlasy o smyslu Evropské Unie, která možná opravdu spojená nebyla nikdy právě kvůli omezenému pohledu těch, kteří by ji naopak měli provést kritickým obdobím, které prožíváme právě dnes.
Havlova zamyšlení, se dostávají v této podobě k italskému čtenáři poprvé.
Z těchto pěti projevů byly publikovány pouze ty z Dublinu a z Varšavy ve zkrácené formě, v mém překladu z roku 1996 na stránkách časopisu „Crocevia“ (Esi, Neapol) a na stránkách novin „La Repubblica“ v roce 1998.
Prezidentské projevy Václava Havla se dotýkají aspektů spojených s městy nebo institucemi, pro které byly určeny, ale přesto jsou propojeny a svázány jedním společným tématem: Evropou.
Jsou to zamyšlení o představě Evropy, o jejích kořenech, o bohatství kultur, které v ní existují, o jejím smyslu a osudu v historii západní kultury.
Toto klíčové téma mi umožnilo pojmenovat každý z jednotlivých projevů, které v původním textu, připravených k proslovu, neměly název. Také jsem měla na zřeteli i to, že Václav Havel promítal do své prezidentské činnosti svou zkušenost dramatika a svou minulost disidenta; svým prezidentským projevům Havel svěřil zásadní úlohu v komunikaci s českými i evropskými občany, a která je tímto způsobem zachována i v psané formě.
Růžena Hálová
