Karol Sidon, vrchní pražský rabín, není jen ústřední postavou místní židovské obce, ale je také spisovatelem, dramatikem, signatářem Charty 77, a též svého času disident. V roce 1983 ho StB donutila k emigraci do Německa, kde žil až do Sametové revoluce v roce 1989. Roku 1992 se stává vrchním rabínem početné a činné pražské Kehily, místní židovské obce. Setkal jsem se s ním při příležitosti Dne paměti obětí Holokaustu a mohl ho tak vyzpovídat ohledně aktivit místní židovské obce a na význam, kdy si připomíname toto smutné výročí.
Pane rabíne, jakým způsobem se Pražská židovská obec zúčastní Dne paměti obětí Holokaustu?
Především je nutno říct, že židovská obec má několik dnů, kdy si připomíná tuto tragickou událost. Jedná se hlavně o poslední neděli před Rosh haShana, židovský nový rok, kdy se Židé z celé České republiky setkávají v Terezíně u místního židovského hřbitova. Tato tradice se váže ke zvyku setkat se před svátkem Rosh haShana za cílem uctít památku těch, kteří již nejsou mezi námi. Dalším významným dnem je Yom haSohah, Den paměti, který se připomíná po celém světě. V České republice jsme začali uctívat tento den až po Sametové revoluci, předtím to z pochopitelných důvodu možné nebylo. Například zde v Praze se setkáváme v synagoze Pinkas. Dalším zvykem je setkání na půdě Senátu České republiky ve Valdštejnském paláci, za účasti členů Parlamentu a zástupců romské komunity. Považuji za významné, že Parlament dává našim lidem k dispozici své prostory, pro mnohé je to důležitá satisfakce poté, co zažili oni a zejména jejich příbuzní.
Jaký význam má Den paměti v Evropě, kde, jak se zdá, podobná genocida již by se nemohla stát?
Víte, nějakou dobu jsem žil v Německu. První věc, která mě překvapila bylo to, jak Němci jsou slušní lidé, z jistého úhlu pohledu mnohem slušnější než Češi, jsou spolehliví, korektní, prostě ukáznění. Ale uvědomil jsem si také to, že takoví museli být i před a pak během války, a že tedy nějakým způsobem musel existovat vztah se zlem, který německý lid spáchal. Tam jsem teprve viděl jak, na rozdíl od Československa, kde vládl chaos a nepořádek komunistického režimu, tam naopak vše fungovalo, a pochopil jsem taky, jak to fungovalo: byrokracie je sestavena z prvků, podobně jako pyramida, kde každý německý funkcionář má svou omezenou oblast pravomoci a kompetence. V komunistickém Československu, když jste něco potřeboval, tak jste šel k Národnímu výboru, kde seděla nějaká tlustá paní, které buď jste se líbil nebo ne, buď jste jí něco zaplatil nebo ne, a ona byla pak schopna vše vyřešit. Oproti tomu v Německu, pokud záležitost byla mimo kompetence úředníka, tak vás odkázal, vždy velmi zdvořile, na svého nadřízeného kolegu, a mohl jste takto projít dveřmí několika úředníků, vždy však velmi korektních a slušných, kteří ale měli jen omezenou pravomoc, člověk, který stál před nimi je ani nezajímal. Dle mého názoru to bylo to opravdové nebezpečí, protože během války tento jejich relativně dokonalý byrokratický systém, zděděn z Výmarské republiky, byl nastaven tak, aby každý úředník měl pravomoc jen na něco, a aby se nestaral o to, v čem je kompetentní jeho nadřízený, který se též nestará o to, co přísluší jeho nadřízenému. Struktura rozhodování byla koncentrována na vrcholu a zbavovala nižší stupně zodpovědnosti za rozhodnutí morálního charakteru. Tento systém zbavení zodpovědnosti nižších byrokratických úrovní je velmi nebezpečný, protože pak stačí vyměnit vrchol pyramidy, a vše je náhle jinak: lidé na nižších úrovních jsou pořád ti samí, slušní, zdvořilí a korektní, ale jsou pak schopni zorganizovat deportace do Auschwitzu. V tomto smyslu je na místě i obava do budoucna, kdykoliv byrokratický systém vykazuje tyto vlastnosti. Ještě jsme se nedostali tak daleko, ale je to reálným nebezpečím pro demokracii, tudíž problém existuje a zůstává nevyřešen.
Jaké jsou hlavní činnosti Pražské židovské obce?
Hlavní činností je péče o starší a potřebné, to je klíčová záležitost. Druhá činnost je spojená s výchovou mladých. Tohle jsou dvě nejdůležitější činnosti Kehily, ta pražská je pak obzvlášť významná, i díky tomu, že disponuje více lidmi a zdroji. Během těchto posledních 20 let se hodně udělalo, položily se základy pro budoucnost naší komunity. Péče o starší občany, kteří přežili vyhlazovací tábory, a péče o památky, hřbitov, tohle vše bylo jasné hned od začátku. Méně zřejmý byl fakt, že zde se zrodila nová komunita, a že ta stávající měla za úkol vytvořit prostředí, kde by se mohly rodit dětí a pak vychovávat dle židovské tradice, ale i též prostor, kde by po letech režimu mohli dospělí opět znovu narodit po duševní stránce. Tohle byl úkol pro rabína, a dokázali jsme to. Nejen že máme domov pro seniory, ale máme též školu, školku, pořádáme několik seminářů. Ale nepropagujeme tolik naše aktivity, a tak se stává, že lidé, kteří vstoupí, je překvapeni všemi těmito aktivitami, protože zvenčí jsou vidět jenom zdi a ochránku.
Přesně před rokem se stala zajímavá věc. Ve stejném dnu, kdy se připomíná toto výročí, český národ poprvé přímo volil svého prezidenta. Během volební kampaně, se staly, jako jedno z hlavních témat, Benešovy dekrety, kterými 3 milionů občanů německé národnosti bylo vyhnáno ze Sudet, tedy z oblasti, kterou obývali po staletí. Ovšem zde se nejednalo o genocidu, ale byla to jistá etnická perzekuce, která donutila miliony lidí opustit své domovy, mnozí byli terčem i násilí a poprav. Jak jste vnímal fakt, že po 70-ti letech je tato dramatická událost stále předmětem živé debaty mezi těmi, kteří odsuzují Dekrety a těmi, kteří je ještě dodnes obhahují?
Myslím si, že tato témata, ačkoliv nás již dělí 70 let od té doby, jsou tále velmi živá. Domnívám se však, že opak by byl nesprávný. Táhneme si za námi celou historii a čím méně na ni zapomínáme, tím lépe pro nás. Ve značné míře ji táhneme jako tíhu i proto, že jsme ji ještě nevyřešili, nesmířili jsme se s ní. Toto platí jak pro jednotlivce, tak pro kolektivní psyché každého národa – historie nás bude doprovázet, dokud ji nevyřešíme. Například v naší komunitě vidím velmi odlišné názory: někteří, kteří prožili mnohem horší věci, považuji vysídlení Němců jako spravedlivý trest, na druhou strany mladší generace se k tomu staví jinak a uvědomuje si tu skutečnost, že bylo spácháno násilí na mnoha nevinných lidech, kdy se běžně stávalo, že mnozí využili příležitost, aby si vyřídili své osobní účty. Tedy, přestože pro některé utrpení z války ospravedlňovalo Čechy, zůstává zde fakt, že z dnešního hlediska se nabízí odlišný způsob, jak se na historii dívat, a který já považuji za ten správný. Je proto nutná další reflexe této události, abychom mohli pokročit dále.
I když se to nestává se stejnou intenzitou jako v nedalekém Maďarsku, přesto i v České republice můžeme zaznamenat ve společnosti růst extremistických hnutí. Pro židovskou komunitu se zcela jistě jedná o citlivé téma, které určitě pečlivě sledujete. Chtěl bych se proto zeptat, jak zhodnocujete současnou situaci.
Hned po Revoluci jsme na toto nebezpečí upozornili, protože jsme citlivější na toto téma. Pamatuji si, že tehdy stát a policie značně podceňoval neonacistické hnutí, v té době se shledávalo nebezpečí spíše nalevo. Do určité míry naopak čas prokázal správnost našich obav, které se zakládaly na zcela zřejmých jevech tohoto nového typu nacismu, včetné rasismu, který ve společnosti přežívá zejména proti romské populaci. Je to ještě otevřená otázka. Je zřejmé, že v dobách krize se tito extremisti mají větší šanci vyjadřovat a též tak činit. My jsme o tom mluvili v dobách, kdy ekonomika relativně narůstala a věci se měnily k lepšímu, dnes fakta ukazují, že toto riziko je ještě vážnější, vzhledem k tomu, že někteří vysoce postavení čeští politici, a zejména lidé kolem nich, ukazují, že tento typ myšlenek jim není až tak cizí. Tohle je největší nebezpečí: proniknutí fenoménu do politických stran. Pamatuji si třeba pana Sládka z Republikánů. Samozřejmé bylo to něco zavrženíhodného, ale tehdy se to mnoha lidem zdálo jako spíše něco směšného než nebezpečného. Sládek se zaměřoval sice jen ke svým voličům a sympatizantům, to, co si o něm mysleli druzí, ho vůbec nezajímalo. Když se pak podíváme na strategie některých politických stran, vidíme, že převzaly poměrnou částí Sládkovy strategie, protože bezostudně lžou a dokonce tolerují lži i u jiných. Lež se stala součástí politického boje a života, přičemž politici zapomínají, že se zde jedná o stát a o žití občanů. Lidem ukazují, že je správné lhát, být hrubí a sprostí, avšak tohle jen vede k destrukci národa.
Pojďme přehodit list a bavit se o Golemu z metaforického a alegorického hlediska. Kdo, nebo co, je dnes vlastně Golem? Kde bychom ho měli hledat?
Legenda o Golemovi je velmi stará, nevznikla ve středověku, jak se mnozí domnívají, ale existovala již v antickém věku. V Talmudu se píše, že rabíni stvořili umělého člověka, a též umělá zvířata. Můj výklad je, že židovský mozek, pro který v té době nebylo možné například klonovat člověka, již se ptal, co se stane, až jednou to možné bude. Odpověď Talmudu je ta, že spravedliví lidé by mohli stvořit celé světy, kdyby jen nebyl lidský hřích. V tomto zjednodušení se skrývá klíč k pochopení Golema: lidský hřích je ten, co kazí věci, které by byly jinak možné. Nějakým způsobem Talmud tedy předpověděl schopnosti moderní technologie, která je dnes schopna vyrobit myslící stroje, ale též živá těla. Ale otázka zůstává nezodpovězena, a je tudíž stále otevřena. Obávat se klonování je správné, možná by stálo zato dívat na toto metaforické upozornění, když přemýšlíme o tom, že se vydáme těmito novými cestami.
Dnes existují programy schopny psát články, skládat hudbu atd. Přesto, že jsou to díla, která nesou “strojovou” stopu, časem by se tento rozdíl oproti lidskému dílu mohl ztenčit nebo dokonce zmizet. Co se stane pak?
Vždyť přece s radostí čteme tolika knih, které napsali lidské bytosti a dostatečně nedoceňujeme chyby a nepřesnosti, které tam jsou, právě ony ale dávají dílu jeho osobitost a jedinečnost, a dělají z něho něco živého. Je nepopíratelné, že lidský mozek funguje jako počítač, nevím jak se to Pánu Bohu podařilo, ale je to opravdu náramně hodnotný počítač, i když stále ne zcela využit. Ale pak máme lidskou duši, to je něco, co vybočuje z technologie.
Tradičně se říká, že Praha má tři duše: tu českou, německou a židovskou. Jak se projevuje v dnešní Praze, moderní metropoli, zcela podobné mnoha dalším, tato židovská duše?
Když jsem byl emigrant v zahraničí, myslel jsem často na Prahu. V podstatě mluvíme o něčem složeném z kamenů a cihel, ale když jsem žil v Německu, uvědomil jsem si absolutní odlišnosti Prahy oproti jakémukoliv jinému německému městu, které nemá paměť, protože během války většina německých měst byla zničena. Později byla opět postavena, ale již neměla tu duši, kterou mívala. Praha je prosáklá svou duší. Město bylo kdysi temné, chmurné, dnes je vše natřeno, pohled je mnohem veselejší, ale přesto neztratila svůj genius loci, což ovlivňuje lidi, kteří ho cítí. Město se skládá z tolika prvků různých dob, spojených mezi sebou, a zde je původ krásy, která nemůže být popsaná, můžeme ji jen prožit. Tohle je má odpověď k otázce: vzpomínky a paměť, které jsou to vytesány do kamenu a nejen to, je to i v lidech, v literatuře, v umění.
V Itálii, stejně jako ve Francii, mezi mladým a intelektuálním světem, převažuje spíše postoj vstřícný k Palestincům. Když jsem zde přijel, překvapilo mě, jak silná je česká podpora Izraeli. Někdo namítá, že i přesto, že se musí uznat židovskému národu, že potrpěl obrovské bolesti, někdo je zneužívá v palestinském konfliktu, jako by se implicitně říkalo: máme právo se bránit jakýmkoliv způsobem, protože odjakživa, a nemluvíme jen o Shoah, jsme obětmi historické perzekuce. Co odpovídáte na tyto námitky?
Často lidé levicového smyšlení se vyjádřují kriticky, jsou to hlavně mladí lidé, pro které tyto věci jsou nějakým způsobem nové a neuvědomují si, že hned od začátku existence byl Izrael ohrožen. Od prvopočátku Izrael musel čelit pokusům o jeho zničení. Je to skutečná hrozba, kterou těžko může pochopit člověk, který tam nežije. I já, když jsem žil v Německu, viděl jsem věci trochu jinak, ale když jsem přijel do Izraele, silně jsem vnímal toto reálné nebezpečí. Jaký stát ve světě se může legitimizovat před svými občany, kdyby je nechránil? Naopak zde bychom se měli být spíše překvapeni, že tato nenávist a napětí nevyústila do otevřených útoků proti palestinským civilistům. Před několika lety, když jsem byl v jižním Izraeli na konferenci, někteří vojáci nás doprovodili do svých prostor a ukázali nám bezpilotové letadlo, které používali ve válce proti Hizballah v Libanonu. Letadlo je schopno velmi přesně zmapovat území, aby mohlo útočit na teroristy, ale když je podezření, že by se mohlo jednat o civilisty, tak mají zákaz střílet. Tak se věci mají.
Problém ale zůstává nevyřešen – kudy z toho ven? Zřejmě to nebude jednoduché, ale i v Bibli se píše, že krev volá po další krvi. Bude se přece jednou muset stát něco, z jedné strany nebo z druhé, co zastaví tento řetez nenávisti.
Hned od dětství jsou Palestinci vychování k ideologické nenávisti, která je nutí vyhnat nebo zabíjet Židy z území, tohle je realita. Často žijeme v mylné představě, že jsme schopni všechny problémy vyřešit, ale tohle není to, co se děje. Obvykle tam, kde se vyskytuje závažný problém, a kdo se na to dívá zvenčí, si řekne “Ale přece musí být nějaké řešení!”, jenže řešení není. Problém žije dále i přesto, že se léta snažíme najít východisko. Například apartheid v Jižní Africe: dvě etnika tam žila společně a výsledek tohoto soužití byl apartheid, všichni byli nespokojeni, vypadalo to jako něco neudržitelného. Nakonec věci se změnily, nicméně stále existuje mnoho problémů, přesto zlepšení je zřejmé. Možná se tak jednou stane i mezi Palestinci a Židy.