Italské vydání knihy “Deník 1938 – 1945” Helgy Weissové, který přeložila Letizia Kostner pro prestižní italské nakladatelství Einaudi, je v pořadí 13. překladem tohoto svědectví dívky, která přežila holocaust. 27. 1. 2014, ve Dnu paměti obětí holocaustu, se v Italském kulturním institutu konala literární beseda, které se, kromě paní Weissové a překladatelky, zúčastnil i spisovatel a dramatik Ivan Klíma, další svědek šíleného vyhlazování Židů během druhé světové války. Měli jsme příležitost s paní Weissovou o těch tragických událostech udělat rozhovor, jejichž památku bychom si měli navždy uchovat ve snaze předejít podobným pogromům.
Váš deník byl přeložen do 13 jazyků, jak si vysvětlujete takový silný zájem i po 70 letech?
Mě to trochu překvapilo, protože podobných deníků vyšlo hodně a já jsem neočekávala, že bude mít takový ohlas. Asi je to tím, že ostatní deníky hodně popisují ty věci, které se tam staly, já tam naopak hodně vyjadřuji své pocity. Žádné velké hrůzy tam nepopisuji, je proto možná více emotivní, a to asi lidem pomáhá se do té situace vžít.
Strávila jste 3 roky v ghettu Terezín, než jste byla deportována do Auschwitzu a do Freibergu a pak ještě do Mauthausen. Ale Terezín oproti těm dalším bylo něco jiného. Na svých stránkách popisujete i jistý normální život, dá-li se tomu tak říct: oslavy, večírky, divadlo, přátelství, lásky. Jak to všechno v tomto kontextu bylo možné?
Protože Terezin byl ghetto, de facto to byl vlastně taky koncentrační tábor, ale bylo to takové ukázkové ghetto a sloužilo jako propaganda. Takže tam, ve srovnání s ostatními koncentračními tábory, to bylo mnohem jednodušší. Tyto věci jsme organizovali hlavně proto, protože jsme chtěli zůstat i nadále lidé, nebylo to normální, tato situace, ve které jsme se nacházeli, ale my jsme chtěli normální zůstat. Samozřejmě všechna nařízení chodila od Němců, ale my jsme přímo s esesáky moc do styku nepřišli, oni mohli kdykoliv přijít a vše kontrolovat, ale bylo to řízeno židovskou samosprávou, tím tam byla určitá volnost.
V Terezíně Vaše kresby a obrázky přestaly být tvorbou dítěte a staly se svědectvím a dokumentací. Můžete nám popsat, jak se tento přechod odehrál?
Já jsem ráda kreslila již úplně od dětství, proto jsem si sebou vzala nějaké ty barvičky. Když jsem tam přijela v prosinci 1941, bylo mi kolem 12 let. Hned nás rozdělili, muže a ženy zvlášť, posílali jsme si mezi těmi mužskými a ženskými kasárnami taková psaníčka, a tam jsem udělala první kresbu dětí, jak dělají sněhuláka, a tatínek mi tehdy odpověděl, ať maluji, co vidím. Já tuto kresbu pokládám za velice důležitou, říkám si, že je to takový hraniční kámen mezi dětstvím a dospíváním, protože to byla moje první kresba v Terezíně, ale de facto poslední skutečně dětská. Pak od té doby, na radu tatínka, jsem začala popisovat každodenní život.
Jak se žije přežilým z holocaustu? Je něco zvláštního, co vás spojuje, něco o čem mluvíte, když se setkáváte? Jak vlastně prožíváte společně tuto minulost?
Je to takové pouto. Přátelství, která vznikla tam, jsou věčná. Přesto, že jsme se po válce rozprchli do celého světa, ta pouta zůstala a když se sejdeme, je to velice úzký vztah. Když se teď potkáme, bavíme se ovšem o dnešních věcech, jsme staří, tak mluvíme o rodinách, o vnoučatech, prohlížíme fotografie vnoučat a pravnoučat, ale stejně pak každý hovor skončí v tom lágru. My jsme tam pořád a vracíme se k tomu. Nevypravujeme si ale ty hrůzy, to všichni víme, ale právě vzpomínáme třeba i na hezké chvíle, které jsme tam zažili – na první lásky a podobně. Bolí nás to, a i když každá z nás již žije normálním životem, tohle nás stále drží pohromadě, a pořád se k tomu vracíme.
Jaké to bylo začít znovu žít po této hrozné zkušenosti?
Bylo to těžké. Právě to, co nás některé spojuje, zároveň nás odděluje od ostatních. Na začátku jsme se o tom snažili i mluvit, ale nikdo to neuměl pochopit. Jsme prostě jiní a poznamenání tím, co jsme prožili. Když jsem se poté vrátila do gymnázia, bylo mi 15 let, a najednou se mi starosti těch dětí zdály směšné, připadala jsem se starší, než profesoři, co nás učili. Bylo to těžké. Já měla to štěstí, že jsem se vrátila s maminkou, a dokonce jsme dostali zpátky náš byt, sice všechno v něm bylo pryč, ale snad ani nebylo dobře, že jsme se do něj vrátili, ty vzpomínky tam zůstaly.
Setkala jste se taky s nepochopením toho, co jste prožila? Nebo s odmítnutím?
Lidé to prostě nechápali, proto jsme později přestali s těmi, kteří tam nebyli, o tom mluvit, protože oni srovnávali svou situaci s naší, což je samozřejmě nesrovnatelné.
Vím, že je to docela osobní otázka, ale rád bych se Vás zeptal, zda věříte v Boha.
Často dostávám tuto otázku. Nejsem příliš věřící, a nábožensky založena již vůbec ne, ale nikdy bych neřekla, že nevěřím vůbec v nic. Připomínám si, a popisuji to i v tom deníku, tu chvíli, kdy jsme stáli před jedním esesákem, který nás dělil napravo a nalevo, v tu chvíli jsem se začala modlit a volala jsem pána Boha. Bylo pak hodně věřících lidí, kteří víru v Boha ztratilo, lze to pochopit, protože si říkali, kdyby byl Bůh, jak by mohl tohle dovolit. Vím ale pak o lidech, kteří nevěřili vůbec, možná trochu i mezi ně patřím, kdy se v nejhorší chvíli na Boha obrátili, takže ačkoliv nejsem nějak moc nábožensky založená, přece v něco věřím.
Další nelehká otázka: myslíte si, že je vůbec možné odpustit?
Často se mě na to také ptají. Já nevím, proč by se mělo odpouštět. V první řadě to oni by měli sami toho litovat, ale oni se za to neomlouvají, tak proč já mám odpouštět někomu, kdo se sám ani za to nestydí. Takže nelze zapomenout, není proč odpouštět.
Jak na Vás působí fakt, že Váš deník byl přeložen i do němčiny?
To je zajímavá otázka. Často my přežilí hovoříme se studenty a jsme zváni do různých zemí, a každá ta země je samozřejmě jiná, ale mluvit s dětmi těchto aktérů je něco jiného. Pro ně je to těžká situace, několikrát se setkávám i s dojemnými případy. Dlouho jsem tam nechtěla jet, dokud tam žili lidé, kteří se na tom přímo podíleli, s nimi jsem se nemínila sejít. Trvalo mi to 40 let, než jsem překročila hranice Německa, německy jsem ani neuměla, až v poslední době jsem se to naučila. Dnes je to již třetí generace, a je zajímavé, že tato generace se o to začala zajímat, a dokonce se mi tam stalo, že přišel mladý chlapec, který mi řekl: “Já jsem se dozvěděl, že můj dědeček byl u SS, stydím se za to a já se Vám omlouvám”. To jsou silné okamžiky. Já jim na to odpovídám slovy Wiesela, že vy nejste vinní za to, co se stalo, ale musíte tu minulost znát, protože jste odpovědni za svou budoucnost. Tak tohle je asi můj vztah k dnešnímu Německu. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že to tam neexistuje, je to tam ještě, ale je naděje, že to snad v budoucnu jednou zmizí.
Myslíte si tedy, že nové generace k tomu přistupují jinak? Projevují o to větší zájem nebo mají větší pochopení než ti, co tomu byli blíže?
Jistě se více o to zajímají, protože byla léta, kdy se o tom vůbec nemluvilo, za komunismu se o tom třeba v Československu záměrně vůbec nemluvilo, takže o tom lidé nevěděli, a skutečně teprve ta druhá, a až teď ta třetí generace se začala o to zajímat.
Rozhovor se uskutečnil díky spolupráci s Letiziou Kostner.
Jazyková korektura: Debora Zvardon
