Společně s architektonickým skvostem česko-italského mistra Jana Blažeje Santiniho, kde dnes sídlí Velvyslanectví Italské republiky, o záchranu jedinečného genius loci nádherné ulice Nerudovy před levnou turistickou komercí, pečuje Muzeum Montanelli. Ve vkusně projektovaných prostorách této odvážné soukromé instituce je do 19. 1. 2014 k vidění výstava Japonské art brut, třetí z plánovaného cyklu výstav art brut, uspořádanou ve spolupráci s abcd Praha & abcd Paris. Pozornost si projekt zaslouží nejenom tím, že se jedná o historicky první výstavu japonského art brut v České republice, která čerpá z již dnes legendární sbírky Collection de l’Art Brut, založené ve švýcarském Lausanne autorem konceptu art brut, umělcem a sběratelem Jean Dubuffet, ale hlavně příležitostí nahlédnout do tak odlišného estetického vnímání světa. Umělecká tvorba na hraně sociálního světa a zdravotní péče svými nezařaditelnými výtvory a svou přímou a spontánní návazností na tajný svět archetypů, tužeb a snů, překračuje veškeré rámce a nekompromisně nabourává mainstreamový koncept univerzálního „umění“. O jedinečnosti této zvláštní, a do maximální míry svobodné umělecké scény, jsme hovořili s profesorkou Dadjou Altenburg Kohl, která provozuje Nadaci DrAK Muzeum Montanelli.
MuMo sídlí naproti Velvyslanectví Italské republiky, přitom nosí italské jméno, které je v Itálii dobře známé díky novináři Indro Montanellimu. Můžete nám k tomu něco říct?
Souhlasím s Vámi. Se jménem Montanelli jsme spjati rodinně. Je to rodina matky mého manžela.
Pracujete hodně i v Německu. Jak byste srovnala českou situaci s tou německou, co se týče úrovně kvality uměleckých projektů a hlavně veřejné podpory?
Co se týče veřejné podpory umění je v Německu situace samozřejmě úplně jiná. Soukromé firmy, jednotlivci i banky a instituce připouštějí, zde tak často napadaný výraz “občanská společnost”, a spoluvytvářejí celé kulturní pole, hlavně v krajích, kde působí.
Jak se projevuje na činnost muzea vaše lokalita? Nerudova je krásná ulice, turisty hojně frekventovaná, a proto se z ní stala hlavně komerční záležitost pro obchůdky s loutkami nebo restauracemi. Jak obstojí v takovém prostoru soukromé muzeum?
Pro naše muzeum je výhodou sídlit v této oblasti a zároveň výzvou. Je zde jakási kulturní oáza, jak pro turisty, tak pro Pražany, kde si na chvíli mohou odpočinout a zároveň vidět, že existují stánky s jiným obsahem i rozsahem, než pouze levná komerce.
V posledních letech od politiků slyšíme, že kultura a umění si musí na sebe vydělat jako každý jiný obor. Vy jste významná kulturní soukromá instituce. Jak se stavíte k takovým názorům?
Bohužel to je tak, že kultura a umění si na sebe nemůže vydělat. Tak to bylo v našich dějinách, minulosti, tak to je v současnosti, a tak to bude i v budoucnosti.
Jak ovlivňují vaši činnost značné škrty veřejných výdajů v kulturní oblasti?
Je to velmi jednoduché. Neprojevuje se vůbec. A sice z důvodů, že jsme nikdy žádné větší částky od nikoho nedostali.
Jaké jsou dlouhodobější cíle MuMo? Máte nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
Sny jsou tajemství a realita je taková, že bychom přes veškeré krize v kulturních oblastech rádi udrželi standard, který máme.
Pokud pominu Wolfiho, tak o art brut v Praze není moc slyšet. Jak jste se dostala k této formě umění a jak se stavíte ke kritikům, kteří ho mají spíše za řemeslnou/terapeutickou tvorbu?
Seznámila jsem se se skvělou kurátorkou a znalkyní “art brut” v ČR, Terezií Zemánkovou, která mi představila další sběratele nebo majitele sbírek “art brut” v Evropě. Dohodly jsme se, že by stálo za to v našem muzeu alespoň jednou za rok ukázat tuto tvorbu, po dobu několika let. Ke kritikům tohoto druhu, jak se o nich zmiňujete, mám též kritický názor, protože dnes je samozřejmostí, že “art brut” je neodlučitelnou částí umění, protože nabízí klíč k vnímání světa, jenž zmizel s přijetím univerzálního umění.
Aktuálně vystavujete díla japonského art brutu. Japonská kultura se výrazně liší od té evropské. Jaké společné základy mají evropský a japonský art brut, a co je naopak odlišuje?
V Japonsku je “art brut” zatím ještě málo srozumitelný. (Musíme si uvědomit, že se pojem veškerého umění dostal do Japonska teprve po roce 1872 a byl tu překládán výrazem bidzucu – technika, či magie krásy). Japonské vnímání krásy se od toho evropského výrazně lišilo. Díla japonských umělců svým estetickým jazykem opravdu navazují na cenné kořeny japonské kultury a působí poněkud odlišně, než díla jiných “brutartistů”. Mimochodem jako u každého umělce, “art brut” překračuje veškeré rámce, produkuje výtvory mimo běžné umělecké normy, často spjaté s osobními zážitky a potlačenými pocity.
Jaká díla a jaký/á umělec/umělkyně vás zaujali nejvíce a proč?
Pro mě osobně není jednoduché se úplně přiblížit těmto umělcům, všem rozumět, snad nejvíce mě zaujali Chiyuki Sakagami a Takashi Shuji.
Jak napomáhá šíření art brutu novému vědomí o duševních nemocích? Je to způsob, kterým jinak uvažovat o tom, co je a co není normální?
Samozřejmě napomáhá, ale hlavně každému z tvůrců je díky síle osvobození imaginace dopřáno, jeho omezenými prostředky, rozvíjet jeho vlastní sny a touhy. Každý z nás ví, a to sám za sebe, co je a není normální, i když každý o tom také často pochybuje.
Nám nepřísluší soudit, kdo ještě je a není normální – to je otázka pro odborníky. Tak, jak známe mnoho lidí ve vrcholových pozicích na celém světě, víme např. o jejich anormalitě a narcistických poruchách jejich osobnosti a tiše přihlížíme. Na druhé straně, když se někdo dostane do uzavřené psychiatrické péče, protože mu někdo z těchto narcisních lidí vyvraždil rodinu, tak je normálnější to, že se tento člověk z toho pominul. Je jistě “normálnější” než ten, kdo mu toto trauma způsobil. Život je absurdní.
Kdysi Dali prohlásil, že jediný rozdíl mezi ním a bláznem je, že on není blázen. Nemohlo by se takové motto stát manifestem art brutu?
Manifestem “art brutu”, jak vy se o tom zmiňujete – tam mě napadá jedna jediná věta – Pojďme se všichni zdokonalovat v toleranci.
Jazyková korektura: Debora Zvardoňová
