O malíři Tizianovi z Cadore

V srpnu roku 1576 zemřel v Benátkách renesanční malíř Tizian Vecellio, od roku 1517 oficiální umělec Republiky svatého Marka. V České republice se nachází dvě Tizianova mistrovská plátna. Jedno autorské v galerii Kroměřížského zámku a druhé v Obrazárně na Pražském hradě, které je připisované spíše jeho dílně.

Potrestání satyra Marsya bohem Apollónem vypráví jeden z příběhů Ovidiových Proměn. Toto pozdní Tizianovo dílo ve sbírkách olomouckého arcibiskupství patří mezi nejvzácnější a nejdražší obrazy na našem území. Druhé plátno představuje renesanční krásku česající si vlasy, jejíž portrét je obdobou obrazu v pařížském Louvru. U pražské Toalety mladé ženy však není možné prokázat osobní Tizianův rukopis, plátno i s rámem je ve srovnání s původními inventárními údaji Obrazárny z druhé poloviny 17.století o mnoho menší a je vytvořeno technikou, která se používala pro vytváření replik obrazů.

Historikové umění se stále nemohou dohodnout na datu, kdy se malíř narodil v horském městečku Pieve di Cadore vzdáleném sto třicet kilometrů od Benátek, neboť v patnáctém století se ještě nevedly farní záznamy o narození a úmrtí obyvatel. Ale o sto let později byla situace jiná. V benátské farnosti San Canciano se zachoval úmrtní list, v němž je napsáno: „Mrtvý ve věku 103 let.“

Jako chlapec odešel společně s bratrem Francescem do Benátek, aby se v hlavním městě vyučil umění mozaiky. Záhy se však projevilo jeho malířské nadání. „Měl velkou podporu rodiny, a když Sebastiano Zuccato, majitel dílny s mozaikami, rozpoznal výjimečný talent, poslal ho k bratrům Belliniovým. Tam se setkal s dalším mimořádným umělcem Giorgionem z Castelfranca, který ale zemřel v rozkvětu svých tvůrčích sil“, doplňuje emeritní profesor Lionello Puppi z Benátské univerzity Ca’Foscari.

Podobně jako neznáme Tizianovo datum narození, nevíme ani o jeho prvních malířských dílech na rozdíl od fresek, které mezi lety 1507 až 1509 vyhotovil společně s Giorgionem na nově postaveném skladu německých kupců v Benátkách. Když původní budova v roce 1505 vyhořela, rozhodly benátské úřady o její obnově a malíř z Castelfranca dostal do té doby nevídanou veřejnou zakázku. K výzdobě boční stěny směrem k mostu Rialto přizval Tiziana jako svého pomocníka. Oba umělci si byli osobně i profesně blízcí, vyznávali totiž nový způsob práce s malířskými barvami, které se nanášely přímo na plátno bez podrobnější kreslířské přípravy.

Po smrti Giovanniho Belliniho pokračoval Tizian Vecellio v tradici předního umělce Nejjasnější republiky. Tímto způsobem si zajistil pravidelný roční příjem, který s sebou nesl povinnost pracovat na malířské výzdobě sálů Dóžecího paláce a portrétovat dóžata. Tizian během svého dlouhého života získal uznání, slávu i majetek. Stal se jediným portrétistou císaře Karla V., maloval mnoho patricijů a vévodů severoitalských měst Mantovy, Ferrary, Urbina a dalších. Proslavil se podobiznami a akty modelek s vlasy zlatých až hnědých odstínů. Na rozdíl od šlechty nám však jména Flóry, La Belly, Diany nebo Venuše Urbinské zůstala utajená.

Vytvořil také významné oltářní obrazy, jako například v letech 1516 – 1518 Nanebevzetí Panny Marie pro ústřední oltář františkánské baziliky v Benátkách nebo Utrpení svatého Vavřince pro jezuitský kostel nedaleko jeho benátského domu s ateliérem, jemuž se říkalo Casa di Tiziano ai Birri. Ve františkánském kostele Santa Maria Gloriosa dei Frari je Tizian také pochován v mramorovém sarkofágu, i když zemřel v době morové nákazy Benátek a uvnitř objektů ve městě se nesmělo pohřbívat. Jestli i jemu se stala černá smrt osudnou, není jasné, protože v úmrtním listu je zmíněna jako příčina smrti pouze horečka. Bratři františkáni mu tak splatili svůj dluh za vyhotovení obrazu Panny Marie v krásném červeném rouchu, která působí dojmem, že skutečně stoupá na nebesa.

V Pieve di Cadore pracovníci Vznešené komunity pečlivě střeží jeho dědictví a všechny památky týkající se rodiny Vecelliových. Jako zázrakem se z roku 1533 zachoval na pergamenu napsaný dekret Karla V. s originální pečetí, udělující šlechtický titul a privilegia umělcově rodině. Na místní radnici je také v ohromné dřevěné skříni uložen jeden z originálních výtisků Tizianovy první biografie, která vyšla roku 1622 v Benátkách.

Tizianovy obrazy stále uchvacují nádhernými barvami, tahy štětcem vystihují duševní stav i barvu pleti portrétovaného.  Z jakých pigmentů nebo minerálů se míchala například červená barva? „O Tizianově červeni mluvíme dnes, ale tehdy nic takového nebylo. Podle rentgenového průzkumu obrazů jsme zjistili, že některé mají až 15 vrstev malby, než umělec docílil žádoucího odstínu. A tak je každý obraz barevně jiný a není žádná typická Tizianova červená, jak se objevuje v současných barevných škálách“, vysvětluje Letizia Lonzi z Pieve di Cadore.

Právě zvláštní pastelovou barevností vyniká kroměřížský Tizian, dokonce někteří historikové umění hovoří o nedokončenosti obrazu. Námět zobrazující svlékání pyšného satyra Marsya z kůže, který se opováží vyzvat na souboj ve hře na flétnu samotného boha Apollóna, se v dějinách výtvarné kultury neobjevuje příliš často. Proto se ujal také výklad, že malba byla inspirována tragickou událostí z roku 1571, což odpovídá období, kdy byl obraz namalován. Tehdy byl Turky podobně jako Marsyas Apollónem zabit velitel benátské pevnosti na Kypru Marcantonio  Bragadin, když ostrov neúspěšně vzdoroval osmanskému útoku.

Správce obrazové sbírky Kroměřížského zámku Miroslav Kindl připojuje informaci o tom, jak se dílo takových kvalit a významu objevilo v majetku katolické církve na Moravě: “Původ obrazu lze nejdále doložit do roku 1655 ke kolekci holandského šlechtice, o osmnáct let později ho společně s dalšími koupil olomoucký biskup Karel z Lichtenštejna“. Plátno bylo na jaře v roce 2013 zapůjčené na velkou soubornou Tizianovu výstavu v konírně bývalého papežského paláce na římském Kvirinálu, která dnes patří k sídlu italského prezidenta.

Český rozhlas vysílal 16.srpna 2014 dokument věnovaný malíři Tizianovi z Cadore v programu Historie Plus.

Michaela Krčmová