Když moje mamča přišla poprvé s nápadem podívat se do Nepálu, všichni jsme to braly jen jako skvělý nápad. Nikoho z nás by ale tenkrát nenapadlo, že se to opravdu uskuteční. Stalo se, vratili jsem se přibližně před měsícem a stále jsme všichni nadšeni, tím co jsme tam viděli.
Přípravy na naší malou „expecici“ do Nepálu začaly již v lednu 2012, kdy jsme se setkaly s naším průvodcem. Byl to mamči kamarád, který ji přivedl na tento nápad, jelikož sám tuto zemi navštívil už jedenáckrát. Během naší první schůzky mluvil tak zajímavě a přesvědčivě, že od té doby jsme již nemysleli na nic jiného a všechny naše úvahy směřovaly k naší cestě.
Je 4.října 2012 a všichni čekáme na Pražském Letišti natěšeni na naší cestu. Letěli jsme přes Milano, Delhi do Kathmandu, hlavního města Nepálu. Nikdo z nás nevědel co čekat, všichni jsme byli odkázáni na dovednosti a zkušenost našeho průvodce. Přestože téměř všichni z nás, byli zkušení cestovalé, tady vše na co jsme byli zvyklí neplatilo. Jsem si jistá, že pokud by vše nebylo předem domluvené naším průvodcem, zaplatili bychom mnohem více než jsme ve skutečnosti zaplatily. Skutečná cená za zboží a služby, které nepálci nabízely cizinců byla přibližně třikrát viší než pro domácí obyvatelstvo.
Z počátku se nám nikomu nechtělo moc smlouvat, jelikož jejich ceny pro nás i přesto byly velice nízké. Když se člověk podíval na to jak tam všichni žijí, tak jsme jim jejich požadovanou cenu dokonce chtěly zaplatit. Později jsme ale zjistily, že je to pro ně jen hra. Takže jsem přistoupili na jejich pravidla a nakupování se pro nás stalo zábavným.
Po přistání v Kathmandu jsme hned jeli do našeho hotelu, který se nacházel v Thamelu. Tato část města byla přímo určena pro turisty. Nacházela se až na druhém konci města, takže jsem museli přejet celé město, což nebylo úplně jednoduché. V Nepálu se jezdí vlevo, což se ukázalo být jediným pravidlem místního silničního provozu. Všechny ostatní pravidla byla dost jednoduchá: kdo je rychlejší nebo kdo troubí, ten jede. Město bylo plné aut, motorek a lidí přecházejících vozovku beze strachu, že je něco srazí.
V Kathmandu jsme pro začátek strávili pouze jeden den, kvůli aklimatizaci. Prohlídka města byla plánována na později. Naše cesta byla pánována na 21 dní a polovinu tohoto času jsme měli strávit v Himalájích a podívat se na Mt. Everest. Naše skupina byla dvougenerační a jelikož část naší výpravy se věkem blížila k šedesátce, neměly jsme na sebe vysoké nároky. Měly jsme jen jeden cíl – vidět nejvyšší hory světa a hlavně pak Mt. Everest na vlastní oči a nazáleželo na tom z jaké dálky.
Čekal nás let z Kathmandu do Lukly, což bylo něco, čeho se obávala celá naše posádka. Let dlouhý circa 40 minut letadlem pro 16 lidi, by nebylo nic tak neobvyklého. Až na to, že letiště v Lukce patří k nejnebezpečnějším letištím na světě. Bohužel ale není jiná cesta k cíli. Měli jsem ale štěstí, vše proběhlo bez problémů a my jsme v pořádku doletěli.
Tušili jsme předem, že to nebude lehké, ale čekal nás výstup, který nikdo z nás nečekal. Třetí den jsme všichni došli do Namche Bazaru(3 440m), poslední „civilizované“ městečko na cestě k nejvyšší hoře světa. Pro některé členy naší skupiny to bohužel byl i konec. Riziko nadmořské nemoci bylo vysoké a někteří už začaly pociťovat příznaky. Naštěstí pro nás Mt. Everest byl videt už kousek od tohoto místa. Zbytek z nás pokračoval dále do Tengboche (3867m), odkud měl byl ten nejhezčí výhled na nejvyšší horu světa a zároveň i budhistický kláštěr. Zde to končilo pro všechny z nás, příští den jsem se všichni začaly vracet zpět přes Monjo( 3975m) a Khumjung, kde se nacházela jediná škola v této oblasti, založena sirem Edmundem Hillarym. Na zpáteční cestě se k nám v Namche Bazaru přidal zbytek naší skupiny a společně jsme se vrátily do Lukly.
V horách jsme strávily 12 dní, vyšly jsme do 4100 m nad mořem, měly jsme jen 3 krát sprchu a všichni jsme zaručeně zhubli o pár kilo. Byla to ale neuvěřitelná zkušenost, kterou by jsme nemohly zažít nikde jinde. Ještě nikdy jsme neviděli tak vysoké hory, tak krásnou a čistou přírodu, tolik volně žijících zvířat a tak otevřené a ryzí lidi.
Dalších pár dní jsme strávili v Kathmandu, a bylo to dost na to, abychom zjistili že ve městě není dost místa pro všechny lidi, kteří tam žijí. Město je přelidněné, hodně lidí žije na ulici, které jsou neuvěřitělně špinavé. Přesto všechno, je historie cítit všude kolem vás, a činí tak město neuvěřitelně mystickým a velice zajímavým svým vlastním způsobem.
Poslední část naší cesty jsme strávily v Pokhaře a v Narodním parku Chitwan. Pokhara je vyhlášená svým nádherným výhledem na pohoří Anapurny při výhodu slunce. Vstávaly jsme v 5 hodin ráno, abychom byly v 6 hodin na místě. Velice vyčerpávající zkušenost, jít brzo ráno do strmého kopce, bez snídaně a když ještě spíte, ale za tu námahu to opravdu stálo. Stojíte na kopci, ze kterého je nádherný výhled na pohoří před váma pomalu osvětluje vycházející slunce.
Příští den jsme se naším mikrobusem přemístili do Narodního parku Chitwan, strávily jsme tam naše poslední dva dny mimo civilizaci. Po dnech strávených ve vysokých horách, toto byly dny strávené pod horkým sluncem. Slibovali nám krokodýli, volně žijící nosorožce a opravdu jsem to všechno viděli. Také projížďka na slonovi každopádně stála za to.
Strávili jsme 21 dní v uplně jiném světě. A ukázalo se, že na světě jsou místa, kde se lidé mají mnohem hůře než se máme my a i přesto dokážou být mnohem šťastnější než jsme my. Jedním z těch míst je Nepál.
When my mother came up with the idea visiting Nepal a year ago, we all took it only as a great idea. But no one from us had expected that it will ever happen. It did, it`s a month we came back from this beautiful country and we all are still exited about it.
The preparation for our small „expedition“started in January 2012. That was the first time we meet our nepali guide. It was my mum´s friend, who brought her the idea to visit Nepal and who already been there eleven times. He was talking about his previous trips so nicely and politely that since that meeting all our thoughts were about our future journey.
It´s the 4th October 2012 and we are waiting on the Pragues airport for our flight. We flew over Milano and Delphi to Kathmandu, the capital city of Nepal. We all did not know what to expect. All of us were little bit lost and dependent on the skills and experience of our guide. Regardless most of us were travelling a lot even before and had no problems to get where we want. Nothing was working like we were used to. If everything would not be previously reserved by our guide, I am sure that we would spend three times more money that we did in the reality. The Nepali people are of course trying to get as much as possible while dealing with foreigners. So they are normally exaggerating the real price of the goods or services three times or four times.
We all were hesitating to bargain at the beginning, because in comparison to our prices, it was still very cheep. Due to their living standards, we were even willing to give them the money, they were asking for. But we realised, that it is a kind of game for them. So we accepted their rules and finally it was fun for us too, going shopping and bargaining with them.
After landing in Kathmandu we directly drove to our lodging house, which was placed in the city part called Thamel. This part was determinated specially for tourist, but it was placed on the other part of the city. It means, we needed to drove through the city and it turns out to be quite challenging. They drive on the left and it seems to be the only official driving rule that they have. Otherwise the rules are: who is faster or beeps, he goes. The city is full of cars, motorcycles and full of people crossing the roads without any fear being defeated by the car.
We spend only a day in the capital city, just to acclimate ourselves. The city tour was planed for some days later. We were supposed to spend in Nepal 21 days and half of the time was planed to spend in Himalayas and to see Mr. Everest. We had a two generations group and because one generation was around 60 years old, we did not have high expectations. We had only one target – to see the mountains and especially Mt. Everest with our own eyes, does not matter how far it would be.
There was something else that most of our group was worried about, more than the high mountains of Himalayas. It was the flight from Kathmandu to Lukla, which is among the most dangerous airport in the world. There could be only 16 people on board and we could take off only if the weather was nice. Luck was on our side, the flight took 40 minutes and we safely landed in Lukla.
We knew before that it would not be easy and we were preparing ourselves for this, but it was something that no one from us would expect, of course except our guide. We all made it to Namche Bazar(3 440m), which is the starting point for all expeditions heading to the peak. Unfortunately for some of our group was it the end and they had to stay there. The Altitude was too high and it could cause them many health problems. Luckily the peak of Mt. Everest is visible even from there. The rest continued to Tengboche
(3 867 m), where should be the most beautiful view at the top of Mt. Everest and where the Buddhist temple was placed. That was actually the furthest point of our expedition. From this point we started to return, but we choose a way through Monjo and Khumjung. We joined the rest of our group in Namche Bazar and returned to Lukla.
Twelve days in the mountains, we get into 4100 m heights, we had only three times a shower and we all definitely lost few kilos. But it was an amazing experience that we could not get anywhere else. I have never seen such a high mountains, such a beautiful nature, so many free living animals and such a pure and open people.
We spend the next few days in Kathmandu and it was enough to realize, that there is not enough space for all the people that lives there. It is overcrowded, many people lives on the street and it is very dirty everywhere. But the history that is all over the place makes the city still very mystical and very beautiful in its own way.
Last part of our journey headed out of the capital city. Our next destination was Pokhara. A place where is the most beautiful sunrise view at the Anapurna range. We woke up
at 5 a.m. in the morning to be there at 6 a.m., very gruelling to go up the hill so early in the morning, while no one from us had a breakfast or even was still sleeping, but the reward was amazing. The next day we drove to the Chitwan National Park, we have spent there our last two days. After the mountains cold in Himalayas this was a hot Safari. We were promised to see wild rhinos, crocodiles and we did. We also had a chance to spend more than an hour on the elephant walking thought the forest only in few people looking for a tiger. But seeing a wild tiger remained only our secret wish.
We spent 21 days in a different world and we realized that nothing is that bad as it seems to be for us. There are places on the world where their people does not have that much as we do and they are still much optimistic and happier than we are. One of them is Nepal.
