Komentář profesora Francesca Leonciniho u příležitosti akce “Dov’è la Patria Nostra? Luoghi, memorie e storie della Legione ceco-slovacca in Italia durante la Grande Guerra”, která proběhla 15. prosince 2012 ve městě Padula (Salerno).
Vícekrát jsem již vyjádřil přesvědčení, že se studiem střední Evropy je nutno začít na jihu Itálie. Fridrich II. vládl z Palerma Svaté říši římské a v roce 1212 udělil Sicilskou bulou královskou hodnost českému vévodovi Přemyslovi Otakarovi II a jeho následovníkům.
Anjouovci rozšířili svou vládu z jižní Itálie až k Maďarskému království a k největší expanzi došlo za Ludvíka I. Velikého z Anjou – od Baltu až po Jadran.
Málokdo věděl, že v prvních letech 1. světové války byla ve městě Padula, v impozantní pevnosti Certosa di San Lorenzo (neméně významné než Montecassino) umístěna většina českých a slovenských válečných zajatců a dezertérů, z nichž mnozí pak coby dobrovolníci vytvářeli československé legie. Ty pak v poledních měsících války bojovaly po boku Italů na Piávě a v Trentinu a byly citovány v „Bulletinu vítězství“ (Bollettino della Vittoria). Jejich vytvoření bylo přímým důsledkem Římského kongresu porobených národů Rakouska-Uherska, který proběhl od 8. do 10. dubna 1918 a znamenal obrat v italské zahraniční politice. Ta byla tehdy blokována anti-jihoslovanskou výhradou a stála na přesvědčení, že po Londýnské dohodě, v níž Itálie z neutrality přešla na stranu Dohody, bude ještě možné udržet při životě habsburskou monarchii, i když zbavenou měst zásadního významu pro její obchod a bezpečnost, jako byly Terst a Pula. Došlo k návratu k mazziniovským ideálům, založeným na strategickém spojenectví mezi Risorgimentem a znovuzrozením národního sebeuvědomění slovanských národů, zvláště pak těch z balkánské oblasti, které toužily po vytvoření „Velké Illýrie”. Vlády z období po sjednocení Itálie na to pohlížely jako na možnou jadranskou konkurenci, což se však jevilo zcela neopodstatněným, poté co byly získány Julské Benátsko a Istrie.
Projevily se však také naléhavé potřeby vojenského charakteru. Když Rusko po uzavření Brest-litevského míru opustilo 3. března scénu, umožnilo tak rakouskému velení soustředit veškerou svou palebnou sílu na italskou frontu. Bylo tedy třeba povolat všechny síly a hnutí, které se během konfliktu vyjádřily pro svržení monarchie. Československá národní rada byla vytvořena v roce 1915 v Paříži a mohla stavět na osobnostech jasného mezinárodního významu, jakou byl Tomáš Garrigue Masaryk, špičkový intelektuál a antikonformista Prahy 19. století, či Milanovi Rastislavovi Štefánikovi, vědci s bohatými zkušenostmi, Slovákovi, který emigroval do Francie, aby si prohloubil svá astronomická studia a hned na počátku války vstoupil do francouzské armády, pak přešel k rodícímu se letectvu a maršálem Fochem byl pověřován významnými misemi. K nim se brzo přidal Masarykův žák Edvard Beneš, který od počátku prokázal své kvality velkého diplomatického osnovatele.
Srbové a Chorvati dosáhli v červenci 1917 v Corfù smlouvy o vytvoření jugoslávského státu a v březnu 1918 dohody s Itálii, i když ta ponechávala nejasnou otázku hranic. Beneš chtěl v Paříži zorganizovat velké mezinárodní setkání, které by vzbudilo zájem válčících mocností o požadavky národů porobených Habsburgy a jejichž političtí zástupci v zahraničí požadovali samostatnost. Ze strany spojeneckých vlád se jim totiž ještě nedostalo jasného vyjádření ve prospěch jejích cílů. Liberálně-radikální poslanec Andrea Torre, náležející do mazziniovského proudu v italské politice, se zasazoval o přesunutí plánované pařížské konference do Říma a v tom jej podporoval i předseda vlády Vittorio Emanuele Orlando. Souběžnost ideálů a strategických zájmů měla od dubna toho roku za následek přijetí jasného stanoviska směřujícími ke zničení rakousko-uherského impéria. Okamžitým následkem bylo podepsání dohody s pařížskou Československou národní radou, zastupovanou Štefánikem, o vytvoření legií, právně spadajících pod autoritu této rady, což pro ni znamenalo uznání vlády de facto.
Je zásluhou družstevní společnosti Nova Civitas z Paduly, již vedou advokátka Caterina Di Bianco a profesor Vincenzo Maria Pinto, že touto akcí mezinárodního významu znovu nastolila celý komplex politických, diplomatických a vojenských událostí, které poznamenaly vytvoření společného státu Čechů a Slováků a současně přivolala pozornost italské historiografie k dlouho opomíjené epizodě, považované za druhořadou. Byl to však naopak velice významný moment italské politiky. Znamenal překonání Realpolitiky předsedy vlády Sonnina a perspektivu, která Itálii znovu viděla jako ideální referenční bod pro hnutí národního osvobození národů střední Evropy a nabízela jí příležitost připojit se k velkým západním demokraciím.
Tehdejší politická třída však nebyla na výši tohoto úkolu a po konci konfliktu navázala na linii pouhých rozporuplných územních požadavků a znovu zaujala nepřátelský postoj vůči sjednocovacímu jugoslávskému procesu, v důsledku čehož i ochladila vztahy s čerstvě zrozenou Československou republikou.
Je naším velkým přáním, aby tato akce, výtečně povedená v překrásné pevnosti Certosa di San Lorenzo, znovu probudila zájem o dunajsko-balkánskou historii a o úlohu liberálně-demokratického proudu mazziniovské inspirace, která byla nejprve poražena fašismem a po 2. světové válce vytvořením antagonistických bloků.
Francesco Leoncini
