Co do dnešní doby zůstává z Piera Paola Pasoliniho v Česku? Proč ho jedna skupina lidí nenávidí a ta druhá, stejně velká, miluje? Proč je většinové společnosti lhostejný? Jaké jsou důvody těchto postojů? Co všechno nám stihl Pasolini předat a kdy budeme moci říct, že jsme na správné cestě myšlenkově zpracovat jeho život a dílo v rozsahu, na jaký bychom si u této osobnosti troufli? Jeden americký komik kdysi prohlásil: „Do problémů nás nedostávají věci, které víme, ale věci, o kterých se domníváme, že je víme.“ Co ovšem v České republice víme o životě a díle autora?
Pier Paolo Pasolini v českém prostředí sice není neznámý, ale zatím se českému publiku představil pouze jako vynikající filmový režisér a autor románů Zběsilý život, Darmošlapové, básnické sbírky Gramsciho popel, autobiografické prózy Nečisté skutky – Amado mio, v poslední době též jako autor angažovaných esejů v knížce Zuřivý vzdor. Z literárního hlediska jsme tedy byli seznámeni především s počáteční fází autorovy umělecké tvorby. Pasoliniho dílo nicméně zahrnuje další romány, literárněvědné eseje, poezii, scénáře, krátkometrážní a povídkové filmy, divadelní hry, překlady a příležitostné malby z různých období tvůrčí činnosti. Walter Siti spočítal, že autor během třiceti let práce napsal přes dvacet tisíc stran textu, mimo scénáře a přepisy. Pokud se tedy odvážíme vůbec říct, že běžný český divák zná většinu Pasoliniho filmů, nemůžeme nic podobného tvrdit o ostatních oblastech autorovy tvorby.
Za tohoto stavu si můžeme velmi dobře představit běžného českého občana, který po přečtení Zběsilého života a Darmošlapů prohlásí, že Pasolini je autorem skoro neorealistických románů z římského předměstí. Pokud se jde podívat na některý z Pasoliniho filmů, o Accattone a Mamma Roma řekne pouze „neorealismus“, Dravce a vrabce nepochopí, filmy z Trilogie života se mu budou zdát příliš explicitně a samoúčelně erotické a na Salò se nedodívá a s křikem „Co je to za hrůzu?“ opustí promítací sál. Pokud ještě zjistí, že Pasolini byl homosexuál, který byl zavražděn, mírně se zarazí, sice uzná kvalitní řemeslnou práci režiséra, ale v lepším případě se ještě někdy možná půjde na nějaký autorův film podívat do kina. V tom horším ho Pasolini přestane zajímat úplně. V tom nejhorším ho začne nenávidět.
Pro minulý režim sice Pasolini byl (a teď cituji dobový nekrolog z českého tisku) „pokrokový umělec, bojující proti kapitalistické společnosti, proti zvůli a násilí, jehož obětí se nakonec stal“, a také autorem, jehož „umělecký vývoj byl určen úctou a láskou prostým lidem a soucitem s tzv. vyděděnci společnosti“, ale tento režim neopomněl dodat, že v Pasoliniho dílech „se projevuje jistá rozporuplnost autorova světového názoru, v němž je marxistický základ poznamenán vlivy křesťanství a freudismu“. O Pasoliniho homosexualitě se za minulého režimu samozřejmě nehovořilo. Nicméně ani po sametové revoluci česká společnost – po čtyřiceti letech decimace levičáctvím a pseudolevičáctvím – nebyla připravena na levicové ideje Pasoliniho střihu. Dovolte mi odcitovat Erazima Koháka (E. Kohák, S klapkou na levém oku): „Ve zpětném pohledu je to všechno tak pochopitelné a tak tragické. Samozřejmě po sedmi letech nacistické okupace nás zaplavila nechuť ke všemu pravicovému, od fašistů až po lidovce. Doplatili jsme na to Únorem. Samozřejmě po dvaceti letech okupace a normalizace nás zaplavila stejná nechuť ke všemu levicovému, od nejtvrdšího stalinismu až po Masarykovu sociální demokracii. I na to jsme doplatili.“ Tato nedůvěra české společnosti vůči čemukoliv, co přichází zleva, kterou Václav Bělohradský popisuje jako „převládající ideologii pravičáctví“, pořád přetrvává, i když i tento velký ledovec pomalu začíná tát. Důkazem je i dnešní setkání.
S Pasolinim se osobně setkal překladatel Zdeněk Frýbort, který pro autora tlumočil během jeho návštěvy Prahy v roce 1965 (viz zmínka v eseji „Promluva vlasů“) a filmová kritička Eva Zaoralová, která autora navštívila v Itálii v roce 1967 a natočila s ním rozhovor. Po sametové revoluci se soustavněji Pasolinimu věnuje zejména Václav Bělohradský (eseje „Sekáč, který se nezakecal. První světová válka jako filozofický problém“ (1998) nebo „Papežovy smažené brambůrky aneb trimf struktur“ (1999), „Dispensa di sociologia politica 2011–2012“ (2011, zmínka o světluškách), Martin C. Putna (přednáška „Pasolini literát neznámý“ v rámci festivalu Mezipatra 2002, kapitola „Němá Aquileia aneb Cesta až do Casarsy“ knihy Řecké nebe nad námi aneb Antický košík. Studie k druhému životu antiky v evropské kultuře, Academia, Praha, 2006) nebo Petr Gajdošík (webové stránky v češtině věnované zejména Pasoliniho filmovému dílu, pravidelně aktualizované od roku 2003, www.nostalghia.cz). Z italských pedagogů, kteří působí v České republice a věnují se Pasolinimu, zmiňme Luciana Lagazziho (VŠE, mezioborové přednášky o Pasolinim v roce 2010 v rámci Společnosti Dante Alighieri), Giorgia Cadoriniho (Slezská univerzita v Opavě, věnuje se zejména Pasoliniho furlánskému období) a Alessandra Mariniho (FF UP v Olomouci, věnuje se především rozborům Pasoliniho filmové tvorby). Z internetových zdrojů zmiňme českou sekci www.pasolini.net a server www.iLiteratura.cz.
článek byl publikován na:
http://pasolinipuntonet.blogspot.cz/
