Patrizia Cavalli at the Prague Writers’ Festival 2019

 

 

 

Wednesday, 16 October  A m e r i c a n  C e n t e r

17.00  Film:  Barney’s Wall

Screening of the documentary film about Barney Rosset, legendary publisher of Grove Press and Evergreen Review, who destroyed American literary censorship through the publication and subsequent trials of the notorious novels Tropic of Cancer, Naked Lunch, and Last Exit to Brooklyn.

introduced by Astrid Myers Rosset | Sandy Gotham Meehan

commentary Michael Cunningham | Michael March

21. 00 Film: The Hours  Kino Světozor

commentary Michael Cunningham  |  Pavel Sladký

Thursday, 17 October 

19.30  Festival Authors Party  Mayor’s Residence

opened by Lubomír Zaorálek, Minister of Culture

Friday, 18 October 

U n i v e r s i t y  o f  E c o n o m i c s

11.00  Film:  To the Mountaintops

The documentary traces the rise of China and India to world stardom.

presented by producer and director James Gabbe

S e n a t e

17.00  Reading:  Patrizia Cavalli  Maria Iljašenko  |  Nancy Huston  Petr Drulák

20.00  Conversation:  “The horror of the world hides behind its beauty”

In these times of pious oppression, climate change and commercial dictatorship,

is the body language of the earth telling us that we’re evil?

Michael Cunningham  |  Germaine Greer  |  François Jullien

Petr Drulák  moderator

21.30  Festival Party

   Saturday, 19 October  S e n a t e

14.00  Reading:  Junot Díaz  Richard Olehla  |  Alma Guillermoprieto  Maria Golia

17.00  Reading:  François Jullien  Petr Drulák

Arnon Grunberg  James Gabbe | Michael March

17.00  Coffee and book signing with Junot Díaz | Black Swan

20.00  Conversation:  “Beauty saves the world”

The French philosopher Simone Weil starved herself to death looking for beauty.

Yet, beauty saves us from ourselves and at times the beast.

Germaine Greer  |  Nancy Huston  |  Patrizia Cavalli  |  Arnon Grunberg  moderator

21.30  Festival Party

 

  Sunday, 20 October  S e n a t e

11.00  Brunch and book signing with Michael Cunningham | Black Swan

14.00  Reading:  David Zábranský  |  Jan Němec

Ladislav Nagy  moderator

17.00  Conversation:  “Dancing and Drowning”

Dancing—not drowning—in the seas of humiliation, drug wars and revolution,

our authors spell out the dangers inside the cages of power in Latin America

and the United States.

Junot Díaz  |  Alma Guillermoprieto |  Maria Golia  moderator

20.00  Reading:  Germaine Greer  Pavla Jonsson | Hana Newman

Michael Cunningham  Michael March

21.30 Festival Party

 

 

Patrizia Cavalli

Japonskými krůčky

Byla Sardka. To se stává spoustě dalších lidí, jenže ona se za to styděla. Protože neexistoval způsob, jak zkrotit ten její syrový dialekt. Na divoké sykavky ani na dentály jako bajonety, na hrdelní hlásky sevřené v kleštích ani na vybuchující labiály nic neplatilo, naopak se celé důležité ještě zdvojovaly; o nečekaných vírech některých samohlásek nemluvě. Ne, neexistoval způsob, jak zkultivovat ty ozbrojené fonémy, ten jazyk svolávající do války, jenž chrlil slabiky jako petardy, takže ji přirozeně napadala otázka: „Jestli není válka, tak je svátek svaté Rosalie, anebo máme silvestra?“ Ale jelikož ji ovládala ctižádost hovořit hladkým zaobleným hlasem – medovým kolem, ze kterého ukapává sirup – nebo aspoň hlasem, jenž líně odkazuje k vlídné vrchnosti, materiální nadutost těch zvuků představovala pro její ambici chmurnou přítěž. Přesto se tu nepředstavitelnou a vrozenou tvrdost snažila zmírnit větami, jež byly protkány krajkami, vzpínaly se k trylku a – coby největší důkaz vlastní nehmotnosti – nikdy nekončily důrazem, nikdy neklesaly do závěrečného přízvuku, jako kdyby se ostýchaly své dokončenosti a setrvávaly ve věčném úžasu, dotazovaly se samy sebe, stáčely se do klubíčka: nehmotná elegance totiž nesnese stvrzující surovosti a vzpírajíc se jakékoli tíži, každé definitivní hranici, byť třeba jen verbální, se nonšalantně vznáší v prázdnotě, kterou chystá.

Tenhle způsob mluvy ve skutečnosti nebyl jen jejím výlučným atributem, protože ho sdílela s jinými ženami, svými přítelkyněmi. Která z nich s tou manýrou začala a kdy, jak, proč, to nikdo nedokáže říct, nikdo to neví. Ale stejně jako v případě oněch zvyků, jež se přenášejí s tak zmatenou bezprostředností, že se smaže jakýkoli rozdíl mezi iniciátorem a stoupencem, ani ve způsobu, jímž hovořily tyhle dámy, nebylo možné rozpoznat původní punc – i za předpokladu, že měly nějakou svou „učitelku“ –, protože se rozplynul, nebo možná zatuhnul v jakémsi okřídleném vzoru, jenž potlačoval jednotlivé charaktery a vytvářel tak onu nadindividuální formu, která se zdála být vlastní všem a přitom žádné. Jen jedna věc byla jistá, a to kdo jsou nové učednice. Jakkoli nešlo o žádné osvojování, nýbrž o nákazu. A na základě nepochybných příznaků, jež se čím dál častěji vyskytovaly v modulaci hlasu: nečekaná ztišení, neadekvátní pohrdavost ve vyjadřování významu, náznaky jemné roztržitosti, se dalo skutečně odhalit její ohnisko a postupně i masivní šíření. A pokud se občas vměšovaly nové a abnormální symptomy, jako chraplavě se lámající hlas nebo záchvěvy, které přerušovaly větu a bránily jejímu pokračování, čímž naznačovaly možnou vzpouru, odmítnutí, třeba i nevědomé, hlasu tělem a z toho plynoucí ústup nákazy, ve skutečnosti to byly jenom dočasné vrtochy, extravagantní signály jakési přehnaného bujení infekce samotné, jež se zklidnila teprve tehdy, když bylo dosaženo definitivního a osmotického vstupu do klidového stavu univerzálního vzoru.

Záhadou zůstává, proč má lidský hlas schopnost stát se tolika způsoby neskutečným a proč si naše dámy z tolika způsobů vybraly právě tenhle. Ale ať už šlo o únik před jakýmkoli soudem týkajícím se jejich původu, o získanou nedůvěru v konotační schopnosti jazyka, který jim to ostatně oplácel stejnou mincí, o prostou obavu ze setrvalosti, faktem zůstává, že když s nimi někdo mluvil a slyšel ty jejich přísudky, ty přímé předměty, které místo aby v souladu se svým rozumně nalinkovaným osudem dosedly na nějaké trvalé místo, tak se v děsu z cíle vzpínaly do nějaké nepravděpodobné otázky, na niž se nevyžadovala ani neexistovala odpověď, zkrátka toho, kdo je poslouchal, se zmocňovala – pokud už na to nebyl zvyklý – nevolnost z prázdnoty, při níž se člověku točí hlava a která doprovází selhání.

Z infekčního vzoru nebylo cesty zpět: ty starší už byly v jeho moci příliš dlouho, novicky se pod sféru jeho vlivu právě dostaly. A každopádně, aby se člověk vrátil zpátky, aby zas dovedl hlas k jeho domnělé přirozenosti, bylo by zapotřebí dlouhých pobytů v zahraničí a úmorné ontologické převýchovy a možná i tak by to byla marná námaha. A pak taky proč? Copak tohle nebyl šťastný cíl? Nevstoupil tak snad člověk do štěbetajícího království prýmků a knoflíků, váz značky La Fiamma, kovových bytových doplňků, bleších trhů za úsvitu, exkluzivních vetešnictví trochu z ruky, perlových náhrdelníků – navíc pravých –, uměleckých předmětů z doby mezi válkami, domácího barvení vlasů, proměny pulovrů, bílých růží, slev u Maud Frizon, no zkrátka do nepopiratelného privilegia jedinečnosti, kde měl i s málo penězi záruku toho nejlepšího, ano, ano, nejlepšího?

          Ale když se vrátíme na začátek, chci říct k té paní ze Sardinie, tak navzdory tomu, že se zamíchala do zvyklostí, které jsem právě popsala, a byla dokonce horlivou iniciátorkou či přímo autorkou mnohých z nich, nesmíme si proto myslet, že neměla svou vlastní nezpochybnitelnou osobnost. Především měla tělo a to bylo jen její a žádné jiné; a to tělo bylo trochu nízké, s trupem příliš dlouhým v poměru k nohám, což je detail, který by byl sám o sobě nejen bezvýznamný, ale jehož zveřejněním bych se dopustila pořádného hulvátství, nebýt toho, že ona se styděla i za tohle. A jelikož stud za něco, co je považováno za vadu, často vyvolává v tom, kdo se tomu studu podvolí, kompenzační tíseň, která povolá na pomoc ostatní nevinné části těla a nutí je k něčemu, co jim není vlastní, a takto vykolejené je zotročuje, aby to bolestné místo kamuflovaly, pověřuje je výkonem neúnavného zdání, vypadání, chtění být, dochází k tomu, že takový obyčejný a běžný nízko položený zadek, místo aby byl ponechán tak jako spousta jiných tam, kde je, se přestěhuje do fixní idey nízko položeného zadku a začne dotyčnou osobu ovládat. Jedině pomocí téhle nadvlády by se dala vysvětlit chůze té paní ze Sardinie, protože jak byla malá a kompaktní, zaťatá do sebe, chodila celá sešněrovaná: aby jí žádná část těla nemohla utéct, aby se jednotlivé části nerozprchly a neodhalily tak to špatně umístěné těžiště.

A tudíž jste ji vídali klouzat podél zdí, vzdorujíc náměstím a pompézním prostorám, vždy ve spěchu, aby nezmeškala nějakou schůzku, s hlavou mírně nakloněnou ke straně – jak říkají, že se dával portrétovat Alexandr Veliký –, a čelit, sama tak jemná a křehká, obhroublé inkontinenci čtvrtí, všemožně se snažíc projít nepozorovaně, což se jí skoro vždycky podařilo. Nebo, na nedalekém tržišti, kde ze vznešené střídmosti či z anorektické chvástavosti – po pravdě řečeno se udržovala hubená jak lunt – kupovala půlku kuřecího prsa nebo pět deka salátu a při prodavačově obvyklém vtípku: „Ty máš dneska večer hosty?“ se po okamžiku ostýchavé nejistoty, při níž přitiskla bradu k hrdlu, okamžitě, jako by měla vnuknutí, sklonila nad paprikami a poddávala se důvěrnosti do té míry, až se zapomínala v mnohomluvných, rovnostářských rozhovorech o cenách, o daních, o nových obyvatelích čtvrti, kteří už nejedí tak jako kdysi, o těhotné dceři, o synovi feťákovi, dokud se už celá nasáklá realitou neodtrhla s rozesmátým na shledanou a pak si polohlasně neřekla sama pro sebe: „Ti jsou tak sympatičtí! Tak sympatičtí!“

Je možné, že v takových chvílích zapomínala dokonce i na svoje zábrany, jak byla prosycená jakýmsi dobráckým kypřidlem, jež ji, alespoň onoho rána, povzneslo k zázraku protikladů, které se přitahují. A tehdy se, zasněná a zbožná, vracela domů japonskými krůčky.

Zato když se na témže tržišti z protilehlých řad stánků zdvíhalo mrzké překřikování: „Kupte si boby! Kupte si hrášek!“, „Ty malá čubko! Tvoje máma je hulibrčka!“ a ona se tam mezi nimi ocitla sama, náhodou, omylem, zasažená nevhodností té látky, která ji vyháněla z ohrádky dobrých mravů a vystrkovala ji ven, nechráněnou, div nezavrávorala, tehdy místo aby se sklonila před osočováním, tu znenadání, jako by měla kolem krku neviditelné okruží, vystrčila zadek, ano, odcházela domů s vyšpulenou prdelí.

Z těchhle návratů domů, ať už to byly procházky nebo útěky, si nicméně přinášela tučnou kořist, protože popadla všechno, co mohla, tím rozhodně nemám na mysli lepenkové krabice nebo smetí, ale jejich nehmotný světský ekvivalent: nesmyslné věty, nesouvislé řeči, směšnost nějakých šatů, nestoudnost jisté obezity, letmé důvěrnosti slepé ženy, dýchavičný jídelníček jakési hospodyně a zkrátka veškerou groteskní drtinu, kterou život denně vyprodukuje. Když ty piliny posbírala, hbitě je očistila a pak je stlačila do spousty přepůvabných obrázků skutečného života, takže pořád měla hodně co vyprávět: samé čerstvé zboží, denní nabídka, a bylo toho tolik, až jí byl den málo. Ale neztrácela čas. Při každém setkání s přítelkyněmi a známými – znala spoustu lidí – anekdoty a historky okamžitě rozdávala, jako ty slečny, které před vchodem do divadla nebo na večírek, každá z jedné strany, podávají dámám jako pozornost drobné pugéty, flakonky s vůněmi, a když jim některá proklouzne, dokonce ji pronásledují: „Dostala jste dárek?“, a když dotyčná odpoví: „Ne, děkuju, to nevadí,“ pojmou podezření, že odmítnutí v sobě skrývá obavu z nutnosti zaplatit obolus, a připojí k nabídce nezlomnou pečeť: „Ale to máte zadarmo!“, což je, jako kdyby ve slušné italštině řekly: „Sklapněte a jen si to vemte,“ a když dotyčná dál vytrvale odmítá, nezbývá jim, než se s užaslým pohrdáním vzdálit: „Kašlem na to, dyť je máklá.“

Ale to jsem se nechala unést její snahou se zalíbit, takové přirovnání je přehnané a já jsem z ní udělala impertinentní osobu. Přítelkyně a známí by totiž nikdy neodmítli upomínkový předmět od paní ze Sardinie, a naopak se vždy pod vlivem mlsné jistoty celí natěšení přichystali k ochutnávce jejích zázračných pokrmů. A vypravěčka otevírala kredenc.

Pokud by někdo tomu jejímu celebrování přihlížel trochu zpovzdálí a zachytil by jen gesta a výrazy, určitě by si pomyslel, že nepopisuje návštěvu u ševce nebo dobíhání autobusu – což ve skutečnosti dělala –, ale že líčí první den stvoření, srážku dvou galaxií nebo přinejmenším nález zavražděného člověka, tak rozsáhlý byl repertoár úžasu, jenž se od ní šířil směrem k ostatním a vzdouval jejich obvykle tak ploché tváře. Aby vypravěčka posílila slabé zápletky, uchylovala se k umu rukou, nervními články prstů členila řeč, aby ji později provzdušnila, a slabikováním, jež bylo zpočátku pomalé a vzdálené a posléze se stávalo překotným a naléhavým, jako když se vánek promění ve vítr a pak v bouři, čeřila a drtila ty mírné fyziognomie, cloumala jimi, a nakonec, když je naprosto převálcovala, odstupovala od svého vlastního díla a ponechávala je tam samotné se smát a znepokojovat se. Ale sama byla zejména ona, teď když ze sebe vychrlila všechen narativní zápal a klidná a vlídná hleděla se zasmušilým odstupem na hotové dílo, jež už nebylo její, jež vlastně nikdy nebylo její, neboť ona nebyla jeho původkyní, kdepak, byla jen nedobrovolným sítem, v němž se usazují kamínky a zlato, byla jen bezelstnou mimezí, byla dutinou, v níž se zmítají četné a neshodné dechy, byla nedotčenou ozvěnou, která vracela, tak jak byly, neuspořádané události lidského jazyka, bez komentářů, výkladů, soudů, pouze v úžasu nad tím nekonečným vzorníkem: proboha, život!

Ale je jisté, že tenhle nevinný prostředník, jehož ústy se šířilo tolik legračních či žalostných případů, musel mít i nějaký svůj aktivní talent, určitě k nim patřila schopnost udržovat se stále na povrchu a horlivě si pamatovat všechno nadbytečné. Přesto, i když vezmeme tohle všechno v potaz, odkud se taková dokonalost brala, jak si zkrátka dokázala všímat úplně všeho, každého slova, každého detailu – a dokonce i těch částeček událostí, jež jsou předurčené k tomu, aby zmizely v bezejmenném nic –, a ještě si to všechno zapamatovat? Něco podobného je k vidění jen v některých špionážních filmech, když tajný agent po letech výcviku nakonec dokáže vyjmenovat všechny předměty rozložené po stole, poté co je viděl maximálně pět vteřin. Ale ona žádnou takovou školu neměla, takže ji mohla takhle dokonale vycvičit jedině závist.

Tenhle nesmírně otravný cit, jenž nutí toho, kdo ho zakouší, aby dělal ve dne v noci účetního, neustále prohledával nepřátelské území a všechno tam propočítával a přeměřoval, jelikož na součtu cizích neštěstí a štěstí závisí jeho případný klid či děs; tenhle ustaraný cit, který nikdy neodpočívá a ani pozornosti nikdy nedopřeje oddechu, a právě kvůli tomu si vytváří přemrštěné pocity, jež ve své přehnanosti občas přerostou svůj účel a mimo rámec pro ně užitečných důvodů pak při zběsilém hledání nacházejí něco docela jiného, než co hledali. Zde byl původ jejího ostřížího zraku, zde byl původ jejího nejjemnějšího sluchu i přehnané paměti na detaily, zde se utvořila látka jejích podrobně členitých historek, právě na tomhle bezvýznamném území, kam ji náhodou zavedla přemíra procvičování závisti, jejíž vyděšené nástroje, překračujíce veškerou předpokládanou horlivost se zvětšily natolik, že provozovaly onen toulavý bezúčelný luxus, jenž je takřka předzvěstí umělecké šance. Tím spíš, že její závist se přímo netýkala nikoho ani ničeho, nýbrž byla neurčitelná a jistým způsobem abstraktní, skoro formální chyba cítění, a právě proto byla zároveň i konkrétní a všeobecná, neboť ji neomezoval žádný vlastní předmět, mátly ji pohyblivé a nejasné terče, a měla tudíž sklon se s vyčerpávající vervou slepě vrhat na všechno.

Roztrhané sako staré žebračky a černé střevíčky mladé jeptišky ji totiž nedokázaly tolik uklidnit ani znepokojit, jako zchátralá postava nějaké její vrstevnice nebo nedotčená svěžest dvacátnice, a přece si nemohla pomoc a musela zaregistrovat směšný střih toho saka i staromódní tvar těch střevíců. Její pozornost, která se udělala pro sebe, se bez rozlišování vrhala na každé zdání a poté co s čmuchalskou zuřivostí obrátila vzhůru nohama jeho rysy, jí přinášela směsici obrazů a zpráv, roztříštěných a ponejvíc zbytečných, a to i pro její závist, ale před kterými nemohla uniknout a které se na ni lepily, ať se vydala kamkoli, a nikdy jí nedovolovaly se vmísit do širokého dechu celého dne nebo se ztrácet v líbeznosti představy bez atributů. Jelikož na ni tyhle unáhlené drobnosti tolik dotíraly, zaplavily by ji docela, až by ji pohřbily, kdyby se jí pomocí nějakého zdravého instinktu nepodařilo je natěsnat do umělých forem jejích četných historek, a především do toho mocného paradigmatu, jejž s neúnavnou reflexí postupně zdokonalovala a který by se mohl jmenovat: „O zkáze a o čase“.

Tohle paradigma, její zcela mistrovské dílo, tenhle velký zásobník shromažďující neštěstí ženského těla byl zároveň urputným nástrojem, který odhaloval jistý řád v lehkovážném konání času a rozpoznával tak pohromy s autoritou pravidla, pravidla tak směrodatného, že jí umožňovalo okamžitě ustanovit přesný vztah mezi věkem a znameními zkázy, i těmi nepatrnými, jež se objevují na ženském obličeji a těle, zkrátka uměla posoudit, zda čas dělá svou práci dobře.

Jestli se při otočení hlavy na stranu kůže na krku diagonálně napne a zakryje jamku hrdla, let je jistě nejmíň třicet devět. Ale vějířek z jemných vrásek protínající horní ret se může vytvořit teprve po osmačtyřiceti. Ty kruté znaky v koutku očí, kterým se říká kohoutí stopa, jsou občas ojedinělými škrábanci a o věku nic neříkají, možná je za nimi jen nadměrné slunění nebo výraz obličeje, někdy je vídáme i u pětadvacítek. Ale ve dvaačtyřiceti ústa zpřísní, protože tváře povolí, a nedá se svítit, ale po padesátce nohy seschnou, třebaže stehna jsou kyprá. Jistý důkaz, že už je všechno ztraceno, jsou zvednuté nahé paže, které odhalují ty ubohé svalíky ponechané o samotě, protože maso se od nich oddělí a svěsí se do půlměsíce. Pokud jde o ňadra, to je choulostivá záležitost, protože jsou to dary přírody, ačkoli s věkem se dozajista nevylepší. Tak to už by stačilo, ne? Ale kdepak, kdeže, protože k těmhle hlavním příkladům, těm nejnápadnějším, jež tvořily holou kostru systému, se pojil celý kondenzát dalších příkladů jakožto poddruhů a derivátů, které byly vyabstrahovány z nevyčerpatelné kazuistiky břich, suché pleti, celulitidy, třepících se vlasů, stařeckých skvrn, obalovaly kosti a vytvářely organismus tak vzpřímený a kompaktní, že se nenašly povolující tkáně, vysychající sekrety, ztrácení tvarů, přílišná opouštění, jež tvoří dějiny těla, nenašlo se zkrátka nic, co by mohlo tomu paradigmatickému ověřování uniknout. To paradigma nebylo žádný cedník. Nejen to, k jeho kompaktnosti se pojila flexibilní, spletitá pohotovost, která byla schopná se čile přizpůsobit těm nejzvláštnějším nehodám, a zároveň obezřetná a kultivovaná soudnost, jíž neunikl žádný odstín a jež nikdy neposuzovala jednotlivé případy, aniž vzala v potaz přitěžující a polehčující okolnosti, ať už je tvořil komfort, bezstarostný život, plastická chirurgie, nebo naopak četná těhotenství, bolesti, námaha. V doprovodu tohohle stroje, jenž představoval vhodnou výstroj pro dosažení vítězství a pořádku, se pohybovala mezi ostatními, Pallas Athéna v utajení.

Stanout před ní tudíž nebyla zanedbatelná záležitost. Vystavit vlastní tělo rentgenu jejího pohledu bylo jako strčit ho do ždímačky: jeho tvaru se okamžitě zmocnilo zmatené víření, při kterém povolovaly vazy, dokud se onomu zákonu nepoddalo docela – a člověk skoro cítil vyděšené buňky vyrvané násilím z vlastních vztahů – a nerozpadlo se na spoustu ubohoučkých cárů masa, které paradigma hbitě včleňovalo do svých dutinek.

Takže kdo měl předtím tělo, ať už krásné nebo ošklivé, mladé nebo staré, ale každopádně celé a fungující, to jediné tělo, co bylo k mání, jehož největší a možná jediné štěstí existuje, když je tím, čím je, bezděčně či, lépe řečeno, když na sebe může zapomenout, když nemoc ani bolest nezdůrazňují jeho části a nenásobí jeho tíhu, štěstí, které tak jako zdraví spočívá v tom, že kráčíme a nevíme nic o nohách a dýcháme a nevíme, že máme plíce, štěstí které je neviditelné jako kladná vlastnost a které činí lásku tak milovanou (protože to není tak, že by si zamilovaní připadali krásnější, ale jak jsou pohrouženi do obdivného obhlížení krajiny cizího těla – v jejíž zázračné rozlehlosti by se ztratili, kdyby vyčnívající zub, malá skvrna na tváři, směšná chůze plochých nohou nebyly oněmi rozněžnělými signály, podle kterých člověk najde cestu –, zapomínají se dívat na sebe, a když se na sebe podívají, vidí obecnou figuru lásky, která je zprošťuje všech jedinečností a vyvazuje je z ok času), takže kdo měl předtím tělo, ten se po tom setkání stává zahanbenou obnaženou duší, jíž schází dech, aby mohla říct: „Vrať mi ho takové, jaké bylo. Je moje. Mám jen je.“ A duše je tou krádeží tak vyvedená z míry, že musí uplynout spousta dní, než se jí podaří na sebe znovu přišít svou ubohou interpretacím podrobenou tělesnou schránku!

Ale přece se našli tací, co mohli čelit pohledu té Medúzy bez úhony. Byly to jisté okřídlené krásky, které se zdají být věčně mladé, které bez péče, bez kouzel i bez chirurgických zásahů skotačí nedotčené a nonšalantní až za věkem povolenými hranicemi; nebo taky některá strašlivě předčasná stárnutí, kdy se vinou poruchy kyvadla uvnitř těla zdá, že roky se v něm nečekaně nahustily jeden za druhým. Tváří v tvář těmto nestoudným odchylkám ztrácela sardská Athéna veškerou moc; její stroj, který je nedokázal pojmout, se roztřepil, jako by byl z papundeklu, až se rozpadl se spoustou trhlin a děr. Ó to pak ano, pak bylo skoro žalostné vidět, jak klopýtá mezi svou zbrojí, která z ní kus po kuse opadává, a jak se vysíleně namáhá, aby ty své lenivé výpočty probudila k životu, aby spravila trhliny a napravila zrady a jak se nakonec, ochromená tím nepořádkem, považujíc každý další boj za nevhodný, podvolí podrážděné smršti úšklebků a s očima do štěrbinek a našpulenými rty ze sebe chrlí sykot, skřípot, železné úlomky slov a ohromnou spoustu krátkých sardských výkřiků, které se jako sousto uvízlé v hrdle nedokážou posunout do trylků a ariettek její vysněné superdistingované výslovnosti.

A pak už nic. Mlčení. A uvnitř toho mlčení výsostná bolest uražené vědy, jež coby hrdá a uvědomělá matka neutíká, neprchá a neopouští svá znehodnocená stvoření, ale se soustředěnou pomalostí je shromáždí kolem sebe a odvede je pryč. Ale jen na chvíli, protože pak se ještě uvidíme. Ještě se uvidíme, to si pište!

Jako nějaká vědkyně se skutečně zavírala doma, aby posoudila všechny možné důvody, proč byla její budova jediným úderem takhle zničena, ale když zrevidovala principy, všechno přepočítala, zjistila, že základy i struktura jsou solidní, problém je v prostorové kapacitě, možná bylo třeba ji udělat útulnější, nápaditější, zkrátka vhodnější k tomu, aby se do ní vešly i jisté výjimky: takže to chtělo nové salony, nové chodby, místnosti, místnůstky, schodiště a spojovací pokoje. Ale všechno marné, protože ty potulné podivnosti odmítaly jakékoli trvalé bydliště, ani když je tam člověk strkal násilím, nechtěly nikam vstoupit. A tedy pohleďte na bezmocnou vědu, na nešťastně se šourající vyčerpané inženýrství, které nejí, nespí. Takže je třeba ustoupit nepořádku? Všechno to úsilí bylo k ničemu? Výpočty, analýzy, ověřování nemají žádnou cenu? A co zákony? Takhle dopadla, když teď přestávala doufat, že své dílo zrestauruje, že je se zápalem a neomylně stvoří znovu. A už se skoro chystala všechno zabalit, představy, plány, ctižádosti, ale zrovna v té chvíli, když se vůle, jež ztratila nervy, chce stát měkkým soustem porážky a spoléhá se na posvátnost prázdnoty, odněkud, neví se odkud, k ní přispěchala spásná myšlenka, která jelikož nenarazila na žádného protivníka, byla skoro obrovská a panovačná a poučovala ji těmito slovy:

 

Nezoufej, ty na tom neneseš žádnou vinu,

tvůj nástroj je správný, sám o sobě nemá chybu,

pokud někomu vyčinit je, potom předmětu,

jehož vrtošivá a nestabilní látka

před tvými zraky mění vzhled i povahu.

 

A právě proto, že každého znepokojuje,

nakolik a jak to se jen těžko určuje,

nástroj, který by neselhal, se nenajde,

a tudíž nikdy nezjistíš, čím sám vlastně je,

protože pohledu jeví se vždy neuchopitelně.

 

Pokud ta těla před sebou paraván mají

a světlu pokroku se zarputile vyhýbají

přeskoč je, ignoruj a hned se ti otvírají

dveře, jež tajemství úspěchu ukrývají.

 

A přesně takhle se uprostřed dobrovolného půstu askety zjeví Bůh, přesně takhle se nevzdělané mysli pastýřky odhalí záhady víry, s touž jasnou září, s níž se v temnotě jejího vědění právě zhmotnil „Princip neurčitosti.“ A co na to volání odpovíš, řekneš, že ne? Světlu nelze odolat. A tak naše Athéna, ale i svatá Bernadeta, se štítem i svatozáří znovu dobývala zpět své pastviny. Ale byla to dřina.

Copak si taková dřina nezaslouží, aby se pátralo po jejím původu a možná i postupu? Ale nikdy by mě nenapadlo, že abych odpovědi poskytla pevné základy, budu se muset uchýlit, což tady vskutku budu nucena dělat, k banálním pravdám myšlenkových klišé. Jedním z nich je totiž často bolestný neklid, s nímž si mnohé ženy prohlížejí cizí ženská těla. Ale kdo nikdy neviděl ten neopakovatelný výraz, který se objeví na některých z těchto tváří, když se dívají na jinou ženu? Kdo nikdy neviděl vlastnost tohohle pohledu, který nikdy nebude patřit žádnému muži, a z nějž se uvolňuje taková směsice stesků a averzí, tužeb a podezření, hrozeb, stvrzení a nejistot, že by sama postačila k pochopení ženského myšlení? A nezáleží na tom, jestli má tenhle pohled tolik způsobů okolností a povahy, jestli má podezíravé vystupování náhodné sousedky v hledišti nebo duchem nepřítomnou upřenost toho, kdo se nepozorovaně dívá a ztrácí se v nehybné bolesti jako ze sirotčince; jestli je to odstřelovač, kterého některé dámy používají v restauraci ze zákopů jídelních stolů nebo šikovný kapsář známé, kterou potkáme na ulici, a ona říká: „Dobrý den, jak se vede?“ a přitom po nás pokradmu a strašně rychle přejíždí očima nahoru a dolů a nerozumí ničemu z toho, co jí vykládáme, a teprve po provedené inspekci se vrací, jako by přemohla nějakou závrať, k významům slov. Ať jsou rozdíly jakékoli, ať je doprovází jakákoli myšlenka, v každém z těchto pohledů se nalézá událost, která je dokladem jejich společného původu a která spočívá v tom tajemném přerušení bytí, byť třeba jen na okamžik, během něhož se ten, kdo se dívá, jakoby odcizil vlastní hmotě, aby pronikl do obrazu, jenž se mu zjevil. Tohle oslepující pozbytí smyslů – mimo jiné velice viditelné, protože zjevení ženské postavy, jako vítr, který bere dech, přetíná gesta i konverzace –, tahle okamžité ztráta uvědomování si sebe sama, jež se více než ztrátě vědomí při extázi podobá smyku při násilném stěhování, postihuje ženy dokonce tváří v tvář vlastnímu obrazu. Vídala jsem ho jako malá v očích svojí mámy, když po pomalém líčení na sebe nakonec vrhla poslední strašlivý pohled, jako žena na ženu, a já přitom pociťovala úlek a bolest, protože v těch chvílích tam máma opravdu nebyla a zrcadlo zdvojovalo její prázdnou formu; a vídám ho i nadále u některých přítelkyň před nějakým večírkem nebo schůzkou, a dál mě to děsí a bolí, třebaže už ne tak násilně. Ale tahle zmizení, ačkoli jsou strašná, jsou jen dočasná, a ten výraz, který dotyčným najednou přeběhne po tváři a skoro ji vzkřísí z prázdnoty, je jen výrazem návratu a je smutný, vítězoslavný, zoufalý nebo pohrdavý, v závislosti na zprávách, které přinesl pohled.

Nyní už je potvrzeno a všeobecně známo, že přemisťovací impuls, který zasahuje některé ženy při pohledu na jinou ženu a který zapříčiní, že jejich smysly odletí někam na služební cestu a zůstanou mimo domov alespoň po dobu nezbytnou k tomu, aby se vcítily do její kůže, dotkly se jí rukou, osobně si všechno ověřily, nezávisí, jak se kdysi věřilo, na diktátu rivality. Jak by ostatně mohla prázdnota soutěžit s prázdnotou? To, že i ony samy jsou vnitřně přesvědčené o téhle rivalitě, nebo ji v sobě cítí, není prý nic jiného, než jeden z těch mazaných triků, k nimž se uchyluje bída, aby na chvíli zapomněla na hlad.

 

Z italštiny přeložila Alice Flemrová