Právě skončil další ročník festivalu italského filmu určeného zemím střední Evropy Mittelcinemafest 2017. V České republice pátý ročník spolupořádaly Velvyslanectví Italské republiky v Praze, Italský kulturní institut v Praze, Italsko-česká obchodní a průmyslová komora, Istituto Luce Cinecittà a pražské Kino Lucerna ve spolupráci s dalšími partnery. Festival tradičně nabízí novinky a nejúspěšnější díla poslední italské filmové sezóny. Z Prahy, kde se konal od 30. listopadu do 5. prosince 2017, se přesune do Ostravy a Brna. I letos dorazilo do Prahy představit svou práci mnoho významných hostů. Byli mezi nimi i velmi očekávaní Marco a Antonio Manettiovi, pod uměleckým jménem „Manetti Bros“, se svou muzikálovou komedií „Láska a podsvětí“ (2017), která získala mnoho ocenění, mezi jinými Premio Pasinetti za nejlepší film a nejlepší herce v rámci 74. ročníku Benátského filmového festivalu.
Setkali jsme se s bratry Manettiovými a položili jsme jim několik otázek k jejich poslednímu dílu a nejen k němu.
CB: Pojďme hned k „Lásce a podsvětí“, vašemu poslednímu filmu, který jste představili i na Mittelcinemafestu v Praze. Opravdu úchvatný film, v němž se mísí různorodé žánry. A možná je také souhrnem vašich předchozích zkušeností: od videoklipu po detektivku … Kde se vzala myšlenka takového díla?
Marco: Myšlenka vzešla ze dvou věcí: na jedné straně z příběhu, který byl původně příběhem zabijáka, který se měl zbavit jedné ženy/dívky, a když
se s ní setkal tváří v tvář, zjistil, že je to holka, se kterou chodil jako kluk. Odtud pochází hlavní nápad, ze kterém stojí celý film. Na druhé straně tu byla myšlenka udělat filmový muzikál, což není úplně filmový žánr, ale spíš určitý typ filmu; je to něco mezi muzikálem a filmem. Proto je Láska a podsvětí zvláštní film vzešlý ze dvou myšlenek: příběhu a muzikálu. Už nevím, která z nich tu byla dřív. Neapol je město, které má tuto tradici, tradici muzikálu a „kriminálního filmu“. Film je výsledkem práce, kterou děláme krok za krokem, nemáme žádný základní záměr, vše se vyvíjí z naší práce, kterou můžeme nazvat „postupnou“.
CB: Film získal už mnohá ocenění a cenu dostal i v Benátkách. Čekali jste takový úspěch nebo jste s tím nepočítali? A čekali jste takovou odezvu?
Marco: Je jasné, že když někdo točí filmy, vždycky čeká, že dostane Oskara. Samozřejmě, když člověk dělá nějakou svoji věc, považuje ji za nejdůležitější, takže vždy tady nějaké doufání je. My věříme, že úspěch nikdy nepřichází zcela neočekáván, a pak samozřejmě přichází ta racionální část a obavy. Například, já jsem nechtěl jet s filmem do Benátek, protože jsem měl strach, že takovýto lehký film mezi desítkou „těžkých“ autorských filmů by nemusel udělat dobrý dojem a porota kritiků by ho mohla podcenit. Ale bylo to překvapení, protože film soutěž díky kritice a díky divákům, kteří ho ocenili, málem vyhrál. Tento úspěch určitým způsobem překvapil tu racionální část, ale ta dětská část, která doufá, tu my, režiséři, stále máme.
CB: Vy jste z Říma, ale tento film, stejně jako předchozí váš Song´e Napule, který sklidil velký úspěch, je zasazen do prostředí Neapole, a oba filmy mají mnoho společného. Proč Neapol? Jak to, že vás tohle město tak uchvátilo?
Antonio: Řekněme, že nás do Neapole přivedli. My se snažíme psát o místech, která známe, tedy by nás nikdy nenapadlo zasadit film do prostředí Neapole. Znali jsme ji, to ano, ale povrchně. Pak Gianpaolo Morelli, herec, který s námi vždy pracuje, dostal ten nápad (mluvím o Song´e Napule); vždycky nám říkal, abychom udělali nějaký film v Neapoli, o policistovi, který se infiltruje do hudebního prostředí. Tehdy jsme tomu nebyli moc naklonění, ale v jistý okamžik jsme se rozhodli zkusit tento jeho příběh napsat. Napsali jsme syžet, rozvinuli děj a producent Luciano Martino, se kterým jsme pracovali na jiných věcech, nás téměř „donutil“ ten film udělat. Začali jsme pracovat na myšlence a postupně jsme poznali Neapol, tak jak jsme natáčeli film. Už ty první dny jsem volal manželce domů a říkal jsem: „To je neuvěřitelný město!“ Jet do Neapole jako turista je určitě úžasné, ale pracovat tam, a tedy žít tam, je ještě silnější. Když jsme dělali Song´e Napule, město do filmu úplně vstoupilo a my jsme dostali chuť vyprávět i o jiných stránkách tohoto místa. No, a když jsme připravovali Song´e Napule, napadlo nás udělat muzikál. V prvním okamžiku jsme mysleli na sceneggiatu (dramatické muzikálové představení typické pro Neapol), a pak v průběhu práce se film měnil a toto je výsledek. Nevím, jestli dějištěm příštího filmu bude také Neapol, ale to město máme stále v hlavě, je to nekonečný zdroj inspirace.
CB: Neapol je v současné době ve středu pozornosti, pokud jde o velký kus italské kinematografie, ale vypráví se vždy jen o jedné stránce 
tohoto města. Vy jste se soustředili i na jiné věci. Jak byl vnímán tento jiný způsob pohledu na Neapol, ze strany místních obyvatel a nejen jich?
Marco: Odezva od obyvatel Neapole byla velmi vstřícná, líbilo se nám, že jsme se mohli cítit částečně Neapolci. Neapolci nepřijímají někoho mezi sebe snadno. Ale nás přijali hned dobře, možná proto, jak jsme se chovali při natáčení. Na druhou stranu ale máme dojem, že v posledních dvou letech se to vyprávění o „gomorristické“ stránce Neapole mění. Nyní se točí spousta filmů, které odrážejí to probouzení se pozitivních stránek Neapole. My se tak trochu cítíme být otci tohoto proudu, určitým způsobem jsme rozbili stereotyp vnímání Neapole a snažíme se ji ve filmu vidět jinak. Vidíme to jako něco dobrého pro město, protože předsudky vůči Neapoli přetrvávají v mnoha částech Itálie. Gomorrismus navíc pochází od těch Neapolců, kteří přehánějí a nafukují problém: temnost města.
CB: S jakými hlavními obtížemi jste se setkali při natáčení Lásky a podsvětí?
Antonio: Neapol je velmi kulturní město, všimli jsme si toho hned po příjezdu. Kulturu tam můžete dýchat. Je tam spousta lidí, kteří se věnují hudbě na vysoké úrovni, filmoví a divadelní nadšenci, píší se tam romány… Věříme, že Song´e Napule všechny tyto umělce odhalil. Když se chcete v Neapoli věnovat umění, nemáte žádné obtíže.
Marco: Problém s tímto filmem spíše souvisí s problémem udělat muzikál. Mysleli jsme si, že produkovat muzikál je jednoduché, mysleli jsme si, že to bude snadnější, když máme videoklipy a určitě to tak bylo, ale dělat muzikál je velmi obtížné. Vychází se z myšlenky, z napsání textů, kde potřebujeme schopné lidi. Při castingu se mnozí zpěváci nehodili, stejně tak herci, pokud neuměli zpívat. Natočit muzikál pro nás byl opravdu velký úkol, občas jsme měli strach, že se to nepodaří, ale hodně jsme se bavili.
CB: Když vezmeme rok 1995 jako výchozí bod vaší tvorby a dnešek, projdeme vaše hlavní umělecké etapy, vždycky vidíme, že jste riskovali
a vyjadřovali se po svém. Když se na svou tvorbu podíváte jako na celek, jak se od té doby změnil váš způsob práce?
Marco: My máme za to, že jediným naším experimentem je svoboda. Cenou, kterou platíme za absurdnost tohoto experimentu, je to, že jsme „experimentátory“, v tom smyslu, že tím, že v Itálii není příliš velká svoboda dělat různorodé filmy, pak se na ty jiné nakonec pohlíží jako na „experimentátory“. Tato svoboda, kterou jsme použili pokaždé, nás často přivedla do obtíží, protože ne vždy ji s námi sdíleli i naši spolupracovníci.
Antonio: V průběhu let jsme se propracovali k této síle, naučili jsme se pracovat tak, aby bylo jednodušší sdílet způsob naší práce. Už víme lépe, že být experimentátory funguje. My se necítíme být velkými „experimentátory“, jen se cítíme být volní, samozřejmě, pokud jde o metody produkce, tak tam ano, tam jsme experimentátory.
Marco: Způsob, kterým natáčíme, by asi zarazil každého. Máme různý přístup: od produkce po metodu natáčení, jak si vybíráme spolupracovníky, jak dělíme rozpočet. Tam jsme opravdovými experimentátory. Z produkčního hlediska se nám moc nelíbí, jak se pracuje ve filmu, a proto tam experimentujeme.
CB: Pokud jde o hudbu, hlavně v posledních dvou filmech, vypadá to, že není pouhou filmovou hudbou, vy ve svých filmech dáváte hudbě přidanou hodnotu. Proč je tento dominantní faktor tak výrazný hlavně v posledních dvou filmech? Je proto zvláštní důvod, nebo ta věc vznikla sama od sebe?
Marco: Důvody, které mě napadají, jsou tři: za prvé, protože hudba se nám líbí a milujeme ji, za druhé, v posledních dvou filmech trochu rekapitulujeme náš příběh a hudba je něco, s čím umíme velmi dobře zacházet, protože máme zkušenosti, a třetí důvod s hudbou až tolik nesouvisí: myslíme si, že režisér má maximálně využít všechny suroviny, které má.
CB: Ve vašich filmech jsou vždy, různým způsobem, odkazy na tygry. Kde se vzalo vaše zaujetí pro tato úžasná zvířata?
Marco: Řekněme, že z něčeho ne moc uměleckého. Jsme fanoušky jednoho mužstva amerického fotbalu, které se jmenuje „Cinacinnati Bengals“, mají tygrované helmy a tygra jako symbol. V roce 1981 nás zaujali, a tygry do našich filmů dáváme, abychom tomuto mužstvu vyjádřili přízeň.
CB: Otázka, kterou už jste slyšeli mnohokrát: jaký je váš vztah jako bratrů-kolegů?
Antonio: Obecně vzato, to, že jsme bratři, zjednodušuje vztah mezi námi jako kolegy, velké střety se zmírňují, snažíme se nebýt rivaly… Vycházíme ze stejné zkušenosti, takže si dokážeme rychle porozumět. Možná, že to, že jsme bratři, nám pomohlo pracovat společně dvacet let, pomáhá to zejména proto, že odpadá osobní soutěžení. Když diskutujeme, zůstáváme bratry a po krátké chvíli jsme zase sehraní jako předtím. Člověk se ale potom může ptát: kdybychom nebyli bratři, pracovali bychom spolu? Možná ne. To, že jsme bratři, pomáhá moc, to je vše, řekněme.
CB: Jedna ctnost a jedna neřest toho druhého?
Antonio: Ctností Marca je, že nikdy není banální. Má vždycky svůj nápad, a tak je Marcova stopa v našich filmech vidět hodně. Je vždy originální,
to je důležitý rys pro naše filmy. V tom je Marco odvážnější, musím říci. Neřest…Má jich spoustu, stejně jako já. Pokud mám říct jednu: chce rozhodovat on a z toho někdy vzniká menší střet.
Marco: Myslím, že tuto nectnost, kterou mi Antonio přiřkl, má spíše on! Jeho neřestí je také potom jeden osobnostní rys: pospíchá s rozhodnutím a se závěry, zatímco já, než něco udělám, přemýšlím o tom dvacetkrát. Pokud jde o ctnosti: Antonio je nejlepší kameraman, jakého znám, kameraman-režisér, který dává kvalitu našim filmům, rychle, okamžitě. Když se rozdělíme a natáčíme, abychom věci urychlili, chybí mi ten kameraman po boku. To, že tam není, mi umožňuje pochopit, jak důležitá je jeho role pro kvalitu filmu.
CB: Ptát se režiséra na jeho „plány“ do budoucna je, jako ptát se ženy, kolik je jí let, ale nechtěli byste nám něco říct o tom, na čem byste chtěli pracovat?
Marco: Plány nemáme! Pracujeme na mnoha malých věcech, jedna z těch věcí naroste, ale teď nemáme jasno. Osobně mi taková otázka nevadí, protože když nějaký projekt máme, rádi o něm mluvíme. Možná máme poněkud jasnější představu ohledně televizního seriálu a nevidíme ten velký umělecký rozdíl mezi tím dělat film a televizní seriál. Dělat film znamená držet se určitých charakteristik, které televizní seriál nemá, to je, že se dlouho soustředíte na jediný příběh. Je jednodušší dělat film, ale z tohoto pohledu jsme v naprostém prázdnu a náš poslední film vlastně shromáždil, aniž bychom to tak chtěli, vše, co jsme dělali v posledních letech. Rozbili jsme tu kotvu a teď nevíme, co dělat, máme trochu krizi!
Monica Falaschi, Mauro Ruggiero
Photos: Danilo Desidera
