Slovo “esoterismus” pochází z řeckého přídavného jména esoterikòs (vnitřní), které se používalo pro označení učení určených úzkému okruhu učedníků, oproti tomu slovo exoterikòs (vnější) se vztahovalo k učením určeným pro všechny.
Jak odhalila díla vlivných badatelů, Jako např. Marco Pasi, Antoine Faivre, Simona Cigliana, Brian J. Gibbons… esoterismus hrál v dějinách kultury a myšlení západního světa mimořádně důležitou roli. Západní esoterické myšlení se stalo skutečnou badatelskou oblastí na akademické půdě, zaměřenou především na historii esoterické tradice v Evropě a na Blízkém východě. Značný vliv na rozvoj tohoto bádání měl francouzský vědec Antoine Faivre. V roce 1999 bylo při univerzitě v Amsterodamu založeno první výzkumné centrum zabývající se touto disciplínou. Mimo jiné existují při některých univerzitách katedry zaměřené přímo na tuto problematiku, například při École Pratique des Hautes Études v Paříži nebo University of Exeter ve Velké Británii. Myšlenky mysticko-esoterických hnutí a osobností s nimi spjatých se dostávaly do popředí zájmu v různých oborech vědění ve všech epochách evropské historie. Vztah mezi kulturou devatenáctého a dvacátého století a esoterismem je už po několik desetiletí studován také badateli z akademického prostředí.
Právě oni ve svých pracích dokázali, že v kultuře starého kontinentu esoterismus rozhodně nezaujal místo okrajového fenoménu a že ani při detailnějším zkoumání onoho složitého období, jímž bylo dvacáté století, nemůžeme esoterismus a jeho vlivy opomenout. Zvlášť zajímavý je vliv, který měl esoterismus na evropskou literaturu a na umělecká a kulturní hnutí. Početné odborné studie dokázaly, že jím byli zasaženi i takoví velikáni literárního modernismu, jako jsou William Butler Yeats, T. S. Eliot nebo F. Pessoa. Také na italské půdě nacházíme na tomto poli zájmu zajímavé vlivy.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se v Evropě šíří, pozitivismu navzdory a zejména pak jako
reakce na něj, kultura iracionálně-esoterického rázu, která má za následek rostoucí zájem všech společenských vrstev o magii, spiritismus, teosofii a další formy okultismu. Jak píše Franco Volpi v předmluvě k monografii Gerharda Wehra Novecento occulto (Utajené dvacáté století), ve dvacátém století esoterismus v určitém smyslu představuje: „odvrácenou stranu současného racionalismu. Je to odpovídající kompenzace jeho jednostrannosti“.
V tomto období hlubokých jak společenských, tak kulturních změn se mnozí intelektuálové cítili povoláni k větší společenské angažovanosti, aby přispěli k prosazení nových hodnot, jež by člověku otevřely takovou dimenzi bytí, která by mu umožnila rozvíjet skryté možnosti a schopnosti, jež bychom mohli označit za „magické“. Tato tendence kultury oné doby, charakterizované antipozitivistickou a iracionalistickou orientací, přetrvá až do dvacátých let, ba ještě déle, a bude podléhat vlivu filosofie: zejména Nietzscheho a Bergsona, právě narozené Freudovy psychoanalýzy, nových objevů v oblasti fyziky i vlivu Jamesovy psychologie.
Literatura, ve všech obdobích zvlášť účinný prostředek pro šíření myšlenek a filozofických koncepcí, sehrála v této době prvořadou roli také při šíření znalostí, jež by se daly definovat jako „iniciační“.
V Evropském kulturním kontextu a zvláště pak v tom literárním je dnes už doložen fakt, že někteří spisovatelé, myslitelé a básníci navštěvovali prostředí spojená se spiritismem, magií a okultismem. Literární a umělecké avantgardy první poloviny dvacátého století hledaly inspiraci ve světě takzvaných „okultních věd“ a v myšlenkách hlásaných především teosofií, antroposofií, zednářstvím, martinismem apod.
V italské literatuře se těšil mimořádné přízni zejména spiritismus, jehož myšlenky ovlivnily i tak významné intelektuály, jako byl např. Luigi Pirandello, dále řadu futuristů a mnoho dalších umělců té doby. Kouzlu spiritismu však podlehl především literát Luigi Capuana, jenž v roce 1879 napsal pro deník Corriere della Sera článek s názvem La religione dell’avvenire (Náboženství budoucnosti), ve kterém se vypořádává s otázkou, zda by spiritismus mohl být vnímaný jako nová forma náboženství. V roce 1884 pak Capuana publikuje dílo Spiritismo? (Spiritismus?), ve kterém zaznamenává nejdůležitější události z osobních zkušeností s magnetismem a okultními vědami.
Také díla nobelisty Luigiho Pirandella pociťují vliv spiritismu, jenž se v nich v některých případech projevuje skutečně velmi explicitním způsobem. Hemží se to v nich přízraky, nevysvětlitelnými jevy a podivnými zjeveními. Není náhoda, že jedna z postav jeho klíčového
románu “Il Fu Mattia Pascal” (1904), pan Anselmo Paleari, který je navíc do značné míry mluvčím modelového autora, má blízko k teosofii a propadne duchařským experimentům. Ovšem duchové se vyskytují i v dalších Pirandellových dílech, zejména v novelistice. Jako příklad uveďme povídky Il corvo di Mizzaro či La casa del Granella. Pirandellův zájem o teosofii a spiritismus dokazuje také několik článků, např. Un fantasma (Přízrak).
V poezii byli ovlivněni esoterismem i básníci formátu Giovanniho Pascoli nebo jeho učitele Giosuèho
Carducciho, nositele Nobelovy ceny za literaturu (1906). Pascoli byl nejen zednářem jako Carducci, ale pokusil se o esoterickou interpretaci Božské komedie ve třech dílech: Minerva oscura (1898, Temná Minerva), Sotto il velame (1900, Pod závojem), Mirabile visione (1902, Podivuhodné vidění). Esoterické prvky nicméně nacházíme v celé jeho poezii i v části jeho prózy. Známější a bibliograficky bohatě zdokumentovaná je vášeň pro vše okultní u básníka a spisovatele, esoterika, martinisty, zednáře Gabriela D’Annunzia, která dokládá zájem „básníka-věštce“ o paranormální svět.
Nicméně to byli hlavně futuristé, kdo udržoval s esoterismem privilegovaný vztah. Futuristická „Florentská skupina“, do které patřili bratři Arnaldo Ginna a Bruno Corra, následovala symbolisticko-okultní až surrealistickou linii, na rozdíl od „oficiálního“ futurismu marinettiovského ražení. Toto vymezení je nejzjevnější v článcích časopisu LʼItalia futurista. Jako příklad uveďme právě Arnalda Ginnu – malíře, sochaře a režiséra, jenž byl též vášnivým badatelem v oblasti okultních věd a východních filosofií. Nejpádnější důkaz futuristického zájmu o okultní vědy nalezneme zejména v manifestu La scienza futurista.
Někteří známí autoři evropské literatury byli členy zednářství, asociace pocházející ze starověkých společenství kameníků a středověkých zedníků, která začátkem století změnila strukturu a stala se iniciační organizací hlásající svobodu, rovnost a bratrství a považovala se za strážce tajných učení..
Pakliže se mezi velké autory světové literatury, kteří se přidali do řad zednářů, dají zařadit taková jména jako Goethe, Lessing, Kipling, Scott, Wilde, Dumas…Také italská literatura se může pochlubit nemalým počtem spisovatelů, kteří se přidali ke svobodnému zednářství v prvních dvou stech letech jeho existence či měli jinak blízko k zednářským ideálům. Jsou to intelektuálové jako například Giosué Carducci, Carlo Collodi, Carlo Goldoni, Edmondo de Amicis, Francesco de Sanctis, Gabriele D´Annunzio, Giovanni Pascoli, Salvatore Quasimodo, Ugo Foscolo, Vincenzo Monti a další
Ostatně mezi ně patřili spisovatelé 19. a 20. století, kteří měli zvláště vytříbený vkus pro esoterismus, nebo se dokonce sami považovali především za esoteristy: Viktor-Marie Hugo, Arthur Rimbaud, Rainer Maria Rilke, William Butler Yeats ecc. a v případě mnohých lze jasně hovořit o okultismu.
Michel Lamy je autorem knihy “Jules Verne Initie et Initiateur” (1984). Miliony lidí po celém světě znají
díla Julese Vernea, snili o úžasných dobrodružstvích a podivovali se nad fantastickými stroji, které spisovatel popisoval. Podle autora měl být Verne členem zednářů, stejně jako mnozí literáti a umělci na konci 19. a začátkem 20. století a za zjevný text románů měl ukrýt zprávu, kterou v té době mohli odkrýt pouze zasvěcenci, kteří byli schopni rozluštit některé symboly podle určitého kódu.
Toto se mělo týkat zejména románů Tajemství pralesa, Černé indie, Milionář na cestách, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Tajemný hrad v Karpatech, Matyáš Sandrof, Dvacet tisíc mil pod mořem.
Také Alexander Dumas starší, přítel, obdivovatel Garibaldiho a člen zednářství v Lóži Orientu v Neapoli „Fede Italica“, byl nejen autorem slavných „Mušketýrů“, ale také esoterického románu „Josefe Balsamo“ který pojednával o činech hraběte-mága Cagliostro. Jeho slavné dílo „Hrabě Monte-Christo“ interpretoval Francesko Gaeta (1879 – 1927), neapolský básník a badatel v oblasti esoterismu, zednářství a alchymie, který si dopisoval s Dumasem. Povedlo se mu to natolik, že sám Dumas mu odpověděl: ,,Správně jste pochopil tajemství Monte-Christa. Alchymie a zednářství a mezi tím poklad“. Co tedy Gaeta objevil? Cestu za sebezlepšováním Edmonda Dantése, hlavního hrdiny románu „Hrabě Monte-Christo“. Neprávem uvězněný Edmond se setká s Italem Abate Faria, velkým zasvěcencem, který ho zasvětí do velkých záhad Alchymie a zednářství. Přesto moc, kterou Dantes získá, využije k pomstě. Dantes jako Hrabě Monte-Christo dochází na konci své ,,Zednářské cesty“ k uvědomění: lítost a odpuštění vůči svým trýznitelům. Vzdá se svého pokladu, aby se znovu stal chudým a svobodným. To je tedy hluboký význam, který Dumas vložil do svého románu. A byl si jist, že nějaký zasvěcenec zprávu správně pochopí. Včera jako i dnes.
Francouzský spisovatel Joséphin Péladan (28 March 1858, Lyon – 27 June 1918, Neuilly-sur-Seine). Byl
Martinista a zednář. Jeho otec byl novinář, který psal o proroctvích a hlásil se k filosoficko-okultnímu Katolicismu. Založil Salon de la Rose + Croix pro malíře, spisovatele a hudebníky, kteří sdíleli stejné umělecké ideály, zejména symbolismus.
Ve svých divadelních dílech Péladan dokázal nejlépe zachytit směr kulturní symbolistické revoluce: symbolistická dramaturgie uplatňovala opuštění imitování reálného, psychologického napodobování postavy, konzistence časoprostoru v dramatu, a tím předpověděla divadelní revoluci devatenáctého století absurdního divadla. Péladan se plně účastnil této estetické „revoluce“: sette pièces edite jsou důležitou kapitolou symbolistické kultury. Péladánova dramata jsou plná antickým mýtem o Babylonu, nostalgií po ztvárnění Eleusinských mystérií, ozvěn esoterických myšlenek, ale především symbolistické estetiky. Sedm Peladánových dramat uskutečňují snahu tohoto celistvého divadla.
Dle dokumentace André Dervala, také Céline byl přitahován esoterickou složkou děl Péladana a Papuse a přidává na scénu jakéhosi degradovaného Mérodacka, vytváří postavy Courtial Des Pereire ve “Mort à crédit” (1936) a Sosthène ve “Guignol’s Band” (1944), kteří ztělesňují zároveň vědu, okultismus a šarlatánství. Jeden se věnuje futuristickému projektu radio-seizmického zemědělství a druhý získání extáze jako protilátky na úzkost z války. Kromě již zmiňovaných, je spousta nejen evropských autorů, kteří se na konci devatenáctého století a začátkem dvacátého zabývali esoterismem. Evropské dějiny a kultura v tomto období zaznamenaly nezanedbatelné esoterické proudy a hnutí, jejichž vliv na společnost se nedá popřít a ignorovat, pokud chceme lépe pochopit toto složité historické období a jeho kulturu.
Od starověku po středověk, přes renesanci a osvícenství až po současnot, nebyl zájem o okultní rozměr reality pouze dočasnou módou nebo okrajovým fenoménem, ale jakousi konstantou v každé době bez ohledu na věděcko-technický pokrok. To nezbytně působí na všechny oblasti lidského poznání. Od medicíny po fyziku, od chemie po filosofii, od umění po literaturu, je nevyhnutelné setkání s pojmy, které mají kořeny v okultní půdě: půdě, kterou je potřeba bez předsudků prozkoumat až do spodních vrstev, abychom získali širší pohled a pochopení kultury naší doby.
