Nicolai Lilin, ruský spisovatel, kterého Italové přijali za vlastního a který si svou prvotinou „Sibiřská výchova“ (Einaudi 2009, česky Paseka 2011), přeloženou ve 23 zemích, okamžitě vydobyl zásadní postavení na současné literární scéně, je mnohem více než jen obyčejný spisovatel. Tatér, bývalý voják z povolání, expert na boj s terorismem, umělec a milující otec: Lilin je zajímavá a komplexní osobnost, která se dá jen těžko zaškatulkovat do nějakého schématu, podobně jako jeho literární dílo, které rozděluje kritiky, a které je něčím mezi fikcí a autobiografickým románem. Kombinace jednoduchého, ale nikdy banálního stylu psaní, velkého vypravěčského talentu – který zdědil po svých předcích, nositelích dnes již zaniklé tradice ústního vyprávění – a vrozené schopnosti zkoumat a citlivě stimulovat tu část lidského podvědomí, jež je svázána s těmi nejprimitivnějšími pudy, vynesla tomuto bojovníkovi pera a obdivovateli Tolstého, který umí dokonale zacházet s kalašnikovem, nečekaně úspěšný prodej jeho knih. Sešli jsme se s ním v Praze v nakladatelství Paseka u příležitosti prezentace českého vydání jeho druhé knihy „Volný pád“ (Einaudi 2010), která vypráví osudy Kolymy, autorova alter-ega, tentokrát v první linii Druhé čečenské války.
Nikolaji, ve své práci střídáš psací a tetovací inkoust… Co pro tebe tyto dvě umělecké formy mají společného?
NL. Jsou to dva velice silné nástroje komunikace. Pokud mluvíme o tetování, chápeme je jako symbolickou formu umění, jejímž cílem je něco sdělit, a to je velmi intenzivní způsob komunikace, protože nositelem sdělení je naše tělo.
Podobně jsou i kniha, literatura uričtou formou komunikace, jenže tady jsou nositelem sdělení stránky a naše myšlenky, jež jsou na nich vytištěny, ale ty generuje zase naše tělo, naše mysl. Někdy se tyto dvě formy komunikace mezi sebou prolínají: často se mi stává, že chci skrze tetování najít cestu, která se obvykle používá při psaní, a když píšu, tak chci naopak občas najít symbol, který zase snadno nacházím při komunikaci skrze tetování.
Nakladatelský trh v Itálii, ale nejen v Itálii, je dnes poměrně náročný. Ty jsi byl už od první knihy Sibiřská výchova z roku 2009, přes Volný pád – kterou jsi sem v těchto dnech přijel představit – a Dech tmy až po Příběhy na kůži „nakladatelským počinem“, jenž má ale i nadále úspěch, tedy nikoli „kometou“, která za krátkou dobu nevyhnutelně zhasne. V čem podle tebe vězí úspěch tvých knih?
NL. Myslím, že tajemství je v tom sdělovat zajímavé věci, o nichž lidé chtějí číst, něco nového, a dělat to jednoduše, jako přítel a ne jako politik, vědec nebo novinář, který se chce za každou cenu vytasit se svou chytrostí, znalostí geopolitiky atd. Já ve svých knihách komunikuji tak, jako když jdu s přáteli na pivo, nebo když se mě někdo na ulici na něco zeptá a já mu upřímně odpovím. To je můj způsob komunikace při psaní knih. Chci vyprávět zajímavé, strhující příběhy, které lidi zaujmou, protože i já se rád nechávám strhnout. Líbí se mi příběhy, které ve mně něco zanechají, které mě dojmou. Myslím, že dnes je v literatuře důležité právě tohle: vrátit se k příběhům, které se dobře vyprávějí, k tomu mít co sdělit.
Zásadní roli v tvých prvních třech knihách hraje válka: válka zločineckých band v Sibiřské výchově, válka proti islámskému fundamentalismu ve Volném pádu, a ještě jedna podoba války, možná ještě obávanější než ty předchozí, o níž vyprávíš v knize Dech tmy: válka proti násilí. Co tě přivedlo k psaní o těchto tématech?
NL. Určitě jsem začal psát o těchhle tématech a tímhle způsobem, když jsem přišel do Itálie, na Západ, a viděl jsem, jak odlišná je moje generace. Já jsem se v osmnácti, když jsem byl ještě kluk a v životě jsem se ani pořádně nevyznal, dostal do situace, která stotisíckrát přesahovala moje chápání a jejíž složitosti jsem dodnes beze zbytku neporozuměl. Když jsem potom nasbíral řadu zkušeností různě po světě, přišel jsem do Itálie jako mladý muž a zjistil jsem, že na Západě si lidi v mém věku ještě hrají s playstation. Což není nic špatného! Já nikoho neodsuzuji, naopak! Taky bych chtěl být takový. I já mám dnes iPad a občas si zahraju nějakou tu hru a objevuji dětství, které jsem nikdy neměl; dívám se se svou dcerou na kreslené seriály a objevuju přitom Heidi… Takže tahle naprostá odlišnost od mých vrstevníků mě pohnula k tomu, abych tímhle způsobem vyprávěl o válce, protože jsem si uvědomil, že ji spousta lidí vidí jinak než já. Zjistil jsem, že v Itálii se lidi na válku dívají buď jako na něco naprosto odsouzeníhodného, ale odsouzeníhodného v obecném, někdy i dost pokryteckém smyslu, protože dotyční odsuzují něco, co neznají, nebo na druhé straně ji spousta lidí považuje za show, zábavu, díky filmům, kde se zabíjí a divák se tomu směje, dělá si z toho legraci, nebo díky videohrám, kde se zabíjí od rána do večera. To jsou mimochodem hodně realistické hry, až to člověku nahání strach… Tohle všechno se ale provozuje bez skutečného strachu, bez toho, aby člověk viděl, co následuje, protože když střílíte ve videohře, padne nepřítel k zemi a pak zmizí, ale v opravdovém životě potom vidíte přicházet lidi, plačící matky… Proto jsem chtěl válku vylíčit takovou, jaká doopravdy je, abych se o tuhle zkušenost podělil s lidmi, které neznám.
Ve všech tvých knihách je ještě další konstanta a to je věc, která člověka při trochu pozornějším čtení hned zasáhne, jakýsi leitmotiv v pozadí: význam pravidel. Pravidla zločineckých komunit, které popisuješ, pravidla války, života ve vězení, prostě ta, která jsou ve všech extrémních situacích, o nichž vyprávíš, v každém případě – třebaže mohou být „civilnímu“ životu vzdálená – jedinou formou obrany před jinak absolutní chaotičností světa a lidské existence. Je to náhoda nebo je to otázka, o níž jsi přemýšlel?
NL. Při psaní knih jsem si nedělal žádný podrobný seznam případů, které se v nich potom objeví, ale pro mě jsou pravidla důležitá. Vyrůstal jsem v situaci, v níž pravidla znamenala všechno. Zažil jsem i chvíle, kdy zánik pravidel a euforie z nenadálé svobody zničily celé světy, protože člověk potřebuje pravidla i k tomu, aby mohl být svobodný. Pravidla nejsou vždycky jen zlo. Často vidíme mladé lidi, jak proti něčemu protestují na demonstracích, které se nesou v duchu anarchismu, touhy po dobrodružství, což je taky ohromně strhující a krásné… Nejraději by všechno zničili… Ale pamatuji si, jak se v Sovětském svazu demonstrovalo a došlo ke svržení režimu, a jakého režimu, samozřejmě! Rozhodně ho nechci bránit, byl bych poslední, kdo by mohl bránit režim v Sovětském svazu, to bych byl pokrytec, protože v naší rodině mají Sověti na svědomí smrt sedmnácti lidí… Ale když vypukl tenhle chaos, když přišla svoboda a byly demonstrace, tanky a lidi na náměstích, tak jsem viděl, že dědeček je z toho smutný a ustaraný. Tak jsem šel za ním a říkám mu: „Dědo, tys přece komunisty celý život nenáviděl a vidíš, že se teď hroutí a jejich konec je otázkou několika týdnů, tak proč nejsi rád?“ A on mi řekl: „Nikolaji, jsem smutný kvůli tobě a generacím, které přijdou potom, protože dům se nikdy nemá bourat, pokud si člověk předtím nepostavil nový“. Říkal, že i když to byli naši nepřátelé a politicky jsme s nimi nesouhlasili, není správné zničit to, co vytvořili, společenský systém, který vytvořili, aniž bychom měli aspoň nějakou alternativu nebo jen náznak alternativy. A já tehdy pochopil, že ať už to dopadne jakkoli, pravidla jsou zapotřebí, třebaže se nám to někdy nelíbí. Tak je to i s mojí malou dcerou, když jdeme na zmrzlinu a ona chce držet kornout bez ubrousku, ale já jí ho stejně tím ubrouskem omotám, tak se mě ptá: „Tati, ale proč, proč je tohle pravidlo?“ A já jí říkám: „Dceruško, na to ti neumím odpovědět, ale zatím to tak prostě dělej!“
Ve tvých knihách je všudypřítomná kritika sovětského komunistického modelu, ale také kapitalismu bez pravidel, který přišel potom. Jak by podle tebe mohl vypadat vyvážený model politické a společenské organizace v tak velké a komplexní zemi, jakou je dnešní Rusko?
NL. Analyzovat Rusko je pro mě velice těžké, protože to je má země. To je jako by se tě zeptali, jestli je tvoje máma hodná nebo zlá… Nikdo by neodpověděl, že jeho máma je zlá, v žádném případě, naopak, každý by řekl, že jeho máma je nejlepší ze všech. Já Rusko zbožňuji. Samozřejmě mě nemálo děsí situace, které tato země v minulosti prožila, a které ještě bude muset prožít, protože, jak jsi říkal, Rusko je obrovská země. Když říkáme, že Rusko je velké, neříkáme to jen tak, Rusko je opravdu veliká země: nedokázal ji dobýt ani Hitler ani Napoleon, kteří si pak uvědomili její velikost. Existuje řada situací, kterými dnes Rusko prochází, k nimž musíme přičíst jeho složitou historii… Mám na mysli třeba korupci, třebaže to není výhradně ruské specifikum, například o italské korupci by se daly psát sáhodlouhé eseje; je to něco, co zasahuje všechny státy na globální úrovni. Rusko je země, která by podle mě mohla velmi dobře fungovat, kdyby lidé ze střední vzdělané třídy, kteří tam jsou – je jich málo, ale existují –, našli vyvážený soulad a jednotu s lidovými vrstvami. Jinak bude pořád docházet k takovým těm skokům, které pak vedou ke katastrofám, jako byla Velká říjnová revoluce, což byla revoluce lidu, který potom ale zničil všechny ostatní obyvatele. Lidé z ruské střední třídy, kteří se zachránili, to dokázali díky Židům, kteří pro tyto uprchlíky organizovali lodě do Ameriky. Pak následovalo 70 let naprostého zapomnění; generace lidí, kteří trpěli a budou trpět zase. Proto si myslím, že Rusko nutně musí najít společenskou rovnováhu.
Mnoho čtenářů tě považuje za „pravicového“ spisovatele, který podporuje militarismus a „tradicionalistické“ tendence. Ztotožňuješ se s touto definicí?
NL. Ne, já jsem naprosto apolitický. S nařčením z pravičáství jsem se setkal často, i kvůli jedné akci, na níž jsem se podílel, když jsem kdysi prezentoval jednu knihu v centru CasaPound v Římě – tenkrát jsem ani pořádně nevěděl, co to CasaPound[1] je. Ale já jsem tam šel, protože tam vystupovali i jiní, dokonce i levicoví intelektuálové, byl tam jeden bývalý člen Rudých brigád… Ale je vidět, že oni mou účast trochu zmanipulovali a proto mi na webu lidi nějakou dobu nadávali do fašistů, což je pro mě hrozně zvláštní. Já mám židovský původ, takže opravdu nemůžu být pravičák, taky proto, že moje židovská prababička prošla koncentračním tábory. I kdybych chtěl být nacista, nemohl bych kvůli památce své babičky, kterou jsem měl hrozně moc rád. Líbí se mi tradicionalistické myšlenky, ale ne extrémní tradicionalismus. Mám rád pravidla, ale ne pravidla, kvůli kterým musí člověk nevyhnutelně zemřít. Pokud by se pravidla měla uplatňovat tak jako kdysi ve Třetí říši, pak raději žádná pravidla. O tom se nežertuje! I když nemít žádná pravidla je koneckonců také pravidlo. I naprostý a absolutní anarchista, už proto, že se tak definuje, je politik a podléhá tudíž pravidlům. Proto před nimi není úniku! Ale abych se vrátil k otázce, já nejsem pravičák. Ale nejsem ani levičák.
Ve tvých knihách hrají velmi důležitou roli „staršinové“. Děda Boris, děda Nikolaj, kapitán Nosov… Fascinující a charismatické postavy, které díky své moudrosti a výchovnému působení fungují jako zprostředkovatelé vědění a zkušeností přecházejících z generace na generaci. Z toho, co píšeš, vysvítá, že přikládáš velký význam roli starých lidí. Ale jak vidíme, současná společnost považuje postavu starého člověka za stále méně významnou, takže se dá říct, že vznikla nefalšovaná propast mezi staršími a mladšími generacemi. Co si o tom myslíš?
NL. Já jsem se narodil v roce 1980, bylo mi sedm, když v roce 1987 začaly první nepokoje předcházející pádu Sovětského svazu. Byla to mírně řečeno divoká doba, zvlášť tam, kde jsem se narodil, ve velice problematické oblasti. Přišel heroin, začali se objevovat první narkomani, celé okrajové čtvrti upadaly do drogové závislosti, člověk viděl po ulicích chodit tyhle zombie. Já jsem byl v té době navíc ještě kluk a stejně jako teď jsem se i tenkrát nechal rád unášet fantazií, četl jsem hodně sci-fi, a když jsem tyhle narkomany viděl, myslel jsem si, že to jsou doopravdy zombie, živí mrtví. Řada mých přátel se po pádu komunismu ve věku devíti desíti let začala sbližovat s dealery drog, dělali jim poslíčky a oni jim za odměnu něco dávali, nechali je šňupat heroin… A to je konec! Já v tom všem viděl zlo a to díky pravidlům, díky svému dědečkovi, díky zásadám naší rodiny, kde nikdy nikdo nevykouřil ani jednu cigaretu, a tak jsem se svým vrstevníkům vzdálil a začal jsem trávit strašně moc času se starými lidmi, oni se stali mými vrstevníky a dokonce i já jsem se cítil jako starý člověk.
Vzpomínám si, že jsme s kamarády chodili na diskotéku, ale ne tancovat. Chodili jsme tam mlátit ty, co tancovali. Byli jsme ignoranti, všichni naočkovaní zákony ulice, podle nichž ten, kdo chodí na diskotéku a tancuje, je parchant, teplouš, homosexuál. Byla v tom nesmyslná nenávist vůči homosexuálům, kterou dodnes nechápu, ale byla tam a byla strašlivá. Zajímavé na tom bylo, že v těch místech ani žádní skuteční homosexuálové nebyli, nikdy jsme je neviděli, prostě jsme si je vymysleli! Bylo to opravdu hrozné, byli jsme zmatená generace. My chodili na diskotéku mlátit ty, co tancovali, naše zábava spočívala v číhání na ty, kdo se bavili, čekali jsme tam za jednou zdí čtyři hodiny až do jedné v noci na lidi, které jsme nenáviděli, protože poslouchali tuhle hudbu… Ve skutečnosti bychom stejně nejraději šli dovnitř tancovat, ale nikdo to nechtěl přiznat, jinak by ho ostatní považovali za „buzeranta“. Chci tancovat, tak je jasné, že jsem „buzerant“… co já vím! Když potom v jednu v noci lidi vyšli ven, během několika minut jsme se na ně vrhli, zbili jsme je a pak jsme utíkali domů a smáli se tomu, a to byla naše metoda, jak se osvobodit: běhat v jednu v noci po ulici, házet kamením a doufat, že nás neseberou fízlové. Od určité doby jsem si ale začal připomínat pravidla, která jsem se naučil od starých lidí, a pochopil jsem, že to, co děláme, není správné a to mě vzdálilo od některých kamarádů, protože mi říkali, že jsem jako stařec a že jim kazím „nádhernou zábavu“!
Tak jsem zjistil, že blízký vztah ke starým lidem v mém okolí mě zachránil před drogami, stoprocentně to tak bylo. Kdyby nebyli oni, skončil bych s jehlou v žíle, ale naopak, v životě jsem si ani nepotáhl z „jointa“ a jsem na to hrdý. Když to někdo dělá, pro mě je to naprosto v pořádku, mám spoustu přátel, kteří kouří marihuanu, ale to jsou soukromé záležitosti. Já drogy neberu a vystačím si takový, jaký jsem, a to díky starým lidem. Strávil jsem s nimi strašně moc času a moc jsem se toho od nich naučil. Naše společnost staré lidi izoluje, existují taková ta „odkladiště“ pro seniory… třebaže, když o tom tak přemýšlím, já bych tam taky chtěl, až budu starý, ano! Nechci být doma, až budu starý. Chci na nějaké místo, kde budou jiní staří lidé, budeme spolu třeba hrát karty a žertovat, dokud nepřijde smrt. To bych chtěl udělat. Naopak bych nechtěl, aby mě rodina viděla jako přítěž, jako někoho, kdo už je pro společnost zbytečný, to není správné, protože staří lidé toho mohou strašně moc dát. Jsou to lidé, kteří něco zažili, kteří mají zkušenosti a mohou nás naučit, jak nedělat chyby. Proto se ve svých knihách hodně soustředím na staré lidi, na minulé generace.
Ve Volném pádu i v Dechu tmy jasně odsuzuješ náboženský fanatismus islámských fundamentalistů. Co podle tebe drží při životě tuhle extrémní formu religiozity?
NL. Osobně si myslím, že fundamentalismus v jakékoli podobě je vyšinutí z rovnováhy, které škodí jak jednotlivcům, tak i celému lidstvu. Pokud jde o náboženský fundamentalismus, hovoříme o strašlivém nástroji v rukou několika chytráků, kteří dokážou lehce zmanipulovat velké masy lidí a jejichž činy se nijak neliší od působení mafie. Kromě islámského náboženského fundamentalismu je tu i ten křesťanský, který je v Rusku nebo v severní Evropě, připomeňme si třeba toho norského šílence, který zmasakroval spoustu lidí, protože si o sobě myslel, že je křižák a zachrání Evropu přes islamizací… Já mám mladšího bratra, který je muslim, konvertoval před rokem a půl, vzal si dívku z Dagestánu, takže mám v rodině ženu spřízněnou s Čečenci. Když je náboženství opravdové a upřímné, pak je prospěšné, protože lidem pomáhá, ale když se z něj stane nástroj, mění lidi a ničí je, proto si myslím, že je zapotřebí rovnováha, ale především osobní inteligence. Nikdy nikomu nedůvěřuj. Je pravda, jak říká Salvatores, že je lepší špatný učitel než žádný učitel, ale v případě náboženství si člověk na některé věci musí přijít sám, protože jak říkal můj děda: „Mezi člověkem a Bohem nesmí stát nikdo další“. Každý si svou cestu volí sám, volí si způsob, jakým chce hovořit s Bohem, může být buddhista, křesťan, muslim… Jakýkoli způsob, ale bez toho, aby mezi sebe a Boha někoho stavěl. To by bylo jako jít do postele s někým dalším: ty, tvoje žena, a pak zavoláš pár kamarádům… Zkrátka ošklivá věc. Ale vím, že někdo to tak dělá! Jako například náš bývalý premiér… Možná že se to někomu dokonce i líbí!
Vraťme se k tetování. Ztratila i tahle starobylá, archaická forma umění v dnešní společnosti svůj skutečný význam nebo prostě jen prošla vývojem? Co je tetování dnes?
NL. Tetování je dnes určitě odrazem globální chaotičnosti a plochosti, kterou svět právě prochází. Ale svět je přitom dokonalým katalyzátorem pro jakoukoli situaci. Jediná malá komplikace pochází od lidí, protože my srovnáváme všechny události se svým životem a jsme hodně arogantní. Chceme, aby se historie v poměru k našim myšlenkám změnila za pár dní, ale to se nikdy nestane. Historie je dlouhá záležitost. My nesmíme o historii přemýšlet, musíme ji nechat postupovat vlastním tempem, a soustředit se jen na vlastní činy. Moderní tetování je v každém případě extrémně pokročilá záležitost, komerčnější než kdy dřív, třebaže dnes tu čistě komerční kolej začíná opouštět. Právě v těchhle letech už mají lidi komerčních tetování dost. I lidi, kteří si ještě před deseti lety nechali vytetovat cokoli, to už teď taky pochopili. Tetování není něco, co jednou uděláš a pak na to zapomeneš, je to něco, co nosíš vždycky s sebou, neustále je vidíš, a teď se spousta lidí udiveně ptá, proč to udělali a na co přitom tenkrát mysleli. Dnes zažíváme „návrat ke kořenům“, tak se jmenovala i moje první výstava věnovaná tradičnímu tetování, symbolům. Nedávno jsem otevřel laboratoř poblíž Padovy, překrásného města, v níž se svými přáteli-umělci provádíme výzkum. Jmenuje se „Marchiaturificio“, protože jsme ji nechtěli nazvat jakýmkoli slovem spojeným s představou komerčního tetování. Starým ruským označením pro toho, kdo dělal tohle řemeslo, bylo slovo „marchiatore“, „značkovač“, ten, který dělá značky. V naší laboratoři se pokoušíme najít rovnováhu mezi komerčním stylem a archaickým, tradičním stylem. Já nechci nutit lidi, aby se dnes vraceli k archaickému stylu, protože je to nemožné, a komerční styl je koneckonců také pěkný, jeho estetický aspekt nesmíme podceňovat. Bylo by ale žádoucí sjednotit je do jednoho stylu. Tihle umělci, mí přátelé, hodně pracují, hodně produkují a vytvářejí nový způsob komunikace, sestavují různé typy tetování, každý symbol něco představuje, každý symbol hovoří a pak všechny dohromady tvoří skutečný příběh. Je to vzrušující, protože vidím, že to nedělám jenom já, ale i tatéři, kteří tetují už třicet čtyřicet let, i Fercioni, jeden z prvních tatérů v Itálii, jediný, který má v Miláně magistrátem schválené muzeum tetování, člověk, který toho v Itálii pro tetování udělal strašně moc. Je to můj přítel, znám ho a mám ho moc rád, absolovoval dlouhou cestu, praktikoval různé styly, vytvořil komerční linii, ale i on se dneska vrací k symbolismu. Vidím stále víc mladých lidí, kteří se nechávají tetovat ne proto, že chtějí prostě jen nějaký obrázek, ale protože chtějí, aby ten obrázek něco sděloval. Tetování se opět stává způsobem komunikace, tím, čím má být.
Už několik let žiješ v Itálii: co se ti jako člověku, který tuto zemi dobře zná, ale který přišel odjinud a má tudíž možná jasnější vhled, na Itálii líbí a co ne?
NL. Samozřejmě se mi ta země líbí, jinak bych tam nežil. Na Itálii se mi líbí tři věci, které považuju za vynikající a takové nemá žádná jiná země na světě: víno, jídlo a ženy! Italské ženy jsou nejkrásnější na světě. Ale patriotismus raději nechme stranou, jinak se ostatní ženy urazí… Ale já si to myslím.
S jednou Italkou jsem byl ženatý, teď žiju s jinou, která čeká další holčičku, takže se stanu podruhé otcem. Já opravdu horuju pro Italky, zvlášť pro ženy z Jihu, jsou tak vášnivé, žárlivé… Mají naprosto osobitý, hluboký charakter, který podle mě pochází od římských žen, jsou takové, jaké byly ženy ve starověkém Římě.
Pak jsou v Itálii naopak věci, které se mi nelíbí. Nelíbí se mi všechny ty záhady, nelíbí se mi, jak se v Itálii přistupuje k diskuzi o demokracii, protože si myslím, že tahle země je často málo demokratická. Nelíbí se mi takové ty utajované věci, masakry, oběti… Na to jsem velice citlivý. Pro mě je moc důležité žít ve společnosti, v jejíž minulosti nejsou žádné černé díry, a naopak v Itálii je ještě příliš mnoho černých děr: masakr na náměstí Piazza Fontana, Ustický masakr… Tohle všechno vytváří politické třídy, které ještě pořád pociťují nutnost něco skrývat. A i když jsou politici třeba sebečestnější, i když vypadají, že to myslí sebelíp, tak jakmile se dostanou do těchhle sfér, začnou se zase chovat jako jejich předchůdci. Jako Ital chodím k volbám, protože musím odevzdat svůj hlas, vím, že volit je nutnost, občan musí volit, stejně jako voják musí bojovat, protože když nebojuješ, tak tě zabijí, občan musí někomu dát svůj hlas a proto není správné, když někdo říká, že se volit nemá a že je lepší zůstat doma, ale já volím se slzami v očích, přísahám! Opravdu je mi přitom do pláče, vím, že když jdu volit, tak šlapu po budoucnosti svých dětí, protože nemám nikoho, kdo by mě opravdu zastupoval, protože všichni politici jsou stejně zloději, lháři, spekulanti, někdo víc někdo méně, někdo je sympatičtější někdo méně, někdo víc tíhne k fašistům někdo zase ke komunistům, v každém případě jsou to všichni lháři a tohle je jedna část Itálie, která mě děsí.
Na druhou stranu máme ale úžasné, chápavé a otevřené lidi. Tomu, kdo tvrdí, že Italové jsou rasisti, bych nejradši rozbil hubu, vyrazil bych mu všechny zuby do jednoho! Já přišel do Itálie a byl jsem dokonalý nýmand. Byl jsem ilegální přistěhovalec jako spousta ostatních. Dokázal jsem se prosadit a píšu knihy jenom proto, že lidé nejsou lhostejní, protože si koupili mou knihu a řekli si: „Kdo to je? To si musím přečíst… To je ale zajímavý příběh!“ Nikdo mi nikdy neřekl: „Hnusnej negře, Žide, komunisto, Rusáku…“ Já jsem potkal jen dobré lidi, kteří mi pomohli. V Itálii jsem nikdy nenarazil na nikoho, kdo by mi něco předhazoval. Samozřejmě jsou i černé ovce… Ale podívej, co se děje na Lampeduse: lidé pomáhají uprchlíkům, je to dojemné. Opravdu by mě zajímalo, jestli by Rakušani nebo Němci byli schopní někoho takovým způsobem přijmout. Na Lampeduse si lidé i přes nedostačující struktury berou tyhle uprchlíky k sobě domů do tepla, dávají jim najíst. Tohle je pravá lidskost. Proto jsem šťastný, že jsem součástí italského národa. A proto jsem odtud neodešel. Kdyby šlo jen o politickou situaci, už bych dávno emigroval.
Ale nemyslíš si, že v Rusku je to v podstatě totéž?
NL. V Rusku jsou dobří lidé, vlastně se hodně podobají Italům, proto jsem se v Itálii hned cítil dobře. V Rusku tě nenechají samotného, bez teplého jídla. Rusové jsou od přírody velice pohostinní, host je tam svatý. Velký italský spisovatel Mario Rigoni Stern napsal nádhernou povídku, která se jmenuje Tři vařené brambory, je v knize Seržant ve sněhu (česky Naše vojsko 1967), kterou jsem četl v Rusku. V téhle povídce vypráví o tom, jak on a další italští vojáci na útěku narazí na partyzány. Přijdou do vesnice, hladoví vstoupí do nějaké jizby, je jim zima, jeden z nich je zraněný… Vejdou dovnitř a u stolu sedí partyzáni, jejich nepřátelé, a jedí. A partyzáni jim pokynou, aby šli dál a posadili se k jejich stolu. A v téhle povídce je jedna nádherná věta, totiž že oni v tu chvíli nebyli nepřátelé, ale prostě jen lidé, co mají hlad. Tohle je lidskost! Kdyby tam místo Italů byli Němci, pravděpodobně by to dopadlo jinak, protože Rusové a Němci by si nerozuměli. S Italy tam bylo naopak zvláštní soucítění. Ital byl chápán jako oduševnělý člověk, jako někdo, kdo s tebou mluví, kdo komunikuje. To bylo moc krásné.
Ale i v Rusku jsou dnes problémy s imigrací, s instrumentalizací… Existuje pár hanebných zákonů, ale tohle nezávisí na lidech, někdy ani na politicích, závisí to na podivných mechanismech a na partě lidí, která s tím spekuluje.
Jaké autory máš rád, kromě Dostojevského, kterého často cituješ? Znáš Čingize Ajtmatova?
NL. Jistě, že ho znám! Mým naprosto nejoblíbenějším autorem, jehož knihy čtu každý rok znovu a znovu jako duchovní rituál, je Bulgakov. Dále: Turgeněv, Čechov, Tolstoj, který má v mých očích blízko k Dantovi a k Bohu. Rád si je představuju všechny tři tam někde pohromadě. Podle mě byl Bůh trochu Dante a trochu Tolstoj. Osvítil je odtamtud seshora a jejich prostřednictvím se trochu zpřítomnil na zemi. Něco podobného jako byl Buddha, Krišna… Z básníků se mi líbí Jesenin, Mandelštam, Blok a spousta, spousta dalších.
To, co říkáš o Tolstém, je obzvlášť pravda. Tolstoj ve svém díle předeslal témata hloubkové psychologie… Vezměme si například Vojnu a mír…
NL. Tolstoj jako první přišel s myšlenkou „individuální víry“. Tvrdil, že církevní struktura není zapotřebí. Proto ho ortodoxní církev exkomunikovala. Jeho exkomunikace byla formulována překrásným způsobem: z důvodu „krajního pacifismu“, to skutečně stojí za přečtení! Tahle exkomunikační formule ortodoxní církve byla opravdu slabomyslná, když si ji přečteš, tak pochopíš, jak slabomyslní byli lidi, kteří ji napsali. Ale Tolstého odpověď na tuhle exkomunikaci je nádherná, stojí za všechny jeho knihy! Přečti si ji, je opravdu neuvěřitelná! Odpovídá duchovním byrokratům, kteří mu dokonce zakázali nechat se pohřbít v posvěcené půdě. Začne úvahou o pohřbívání a nakonec to uzavře takhle: „Nezáleží mi na způsobu, jakým budu pohřben, důležité je, aby ukryli mé tělo někde pod zemí, aby nesmrdělo!“
Překlad: Helena Lergetporer
[1] CasaPound – italské extrémně pravicové nacionalistické hnutí, které má blízko k neofašismu (pozn. překl.)
