Vilemína a středověké Miláno

Vilemína představuje jednu ze záhad české historie. Když 24. srpna v roce 1281 nebo 1282 zemřela ve farnosti kostela svatého Petra nedaleko milánského Dómu, nikdo netušil, co bude následovat. Po slavnostním přenesení jejích ostatků do cisterciáckého opatství Chiravalle za městem počet jejích následovníků i mezi významnými milánskými rodinami narůstal. Vilemínin kult však o devatenáct let později ukončil inkviziční proces, při němž se poprvé a prozatím naposledy objevilo svědectví, že se jednalo o dceru z rodu Přemyslovců, snad starší sestru Anežky České. Její příběh vyprávěl pořad Historie věčně živá na Českém rozhlase.

Když hlavní svědek inkvizičního procesu Andrea Saramita v létě roku 1300 v Miláně prohlásil, že se o Vilemíně říkalo, že jejím otcem je český král a matkou Konstancie Uherská, pro soudce to nebyla důležitá informace, neboť už dále její původ nezkoumali. Zajímala je především historie vzniku Vilemínina kultu a jeho praktikování. „Jediné dosud existující informace o Vilemíně, která se od sedmnáctého století označuje jako Vilemína z Čech – Guglielma da Boema, máme z tohoto inkvizičního procesu. Výslechy svědků zaznamenal notář a jejich manuskript je dnes uložen v Ambrosiánské knihovně v Miláně. Vilemínin původ je v protokolu zmíněn celkem třikrát, včetně zprávy o cestě do Čech po její smrti“, říká profesorka Milánské univerzity Marina Benedetti, která celý protokol přeložila z latiny do italštiny a Vilemíně věnovala odbornou studii s názvem Io non sono Dio – Já nejsem Bůh.

Cesta do středověké Lombardie

Vilemína se objevila v nábožensky citlivém prostředí lombardské metropole společně se synem kolem roku 1260 a bydlela postupně na třech místech, naposledy v domě u farního kostela svatého Petra v centru Milána. Dům ani kostel dnes neexistují. Proslavila se svou pomocí chudým a nemocným, prý měla zázračné léčitelské schopnosti. Je možné, aby se údajná přemyslovská princezna jen tak usadila ve druhé polovině 13.století na místě tak vzdáleném? Profesor Josef Žemlička o něčem takovém velmi pochybuje. Obvykle se členové královské rodiny pohybovali v doprovodu a o jejich cestách se vědělo. Přemysl Otakar I. byl oficiálně dvakrát ženatý a z druhého manželství s Konstancií Uherskou se narodilo devět dětí, mezi nimi i nejmladší Anežka Česká. O ženách a dcerách toho víme na rozdíl od mužských potomků velmi málo a „vrtkavý“ král Přemysl se ke členům své nejbližší rodiny nechoval zrovna nejlépe. Svou první ženu Adlétu Míšeňskou dokonce zapudil a čtyři děti vzešlé z tohoto manželství prohlásil za nelegitimní.

„Jednou z hypotéz týkající se Vilemínina původu také je, že mohla být vyhnána z některého z klášterů poté, co přivedla na svět nemanželského syna. Ale stejně tak se mohlo jednat o obyčejný podvod, ta žena mohla chytře využít informací, které se dozvěděla na svých cestách třeba přes Korutany, kde byla za korutanského vévodu Bernarda provdána Judita, jedna z dcer Přemysla a Konstancie“, vysvětluje profesor Žemlička. Bohužel na české straně jakákoli informace o původu Vilemíny chybí a i její jméno je pro přemyslovskou dynastii zcela netypické.

Kongregace vilemínitů

Ať už přišla Vilemína do Milána odkudkoli, jisté je, že se muselo jednat o mimořádnou osobnost, která měla být podle svědků převtělením Ducha svatého. K jejímu hrobu v opatství Chiaravalle putovali následovníci, členové kongregace poblíž hrobu slavili mše, chodili se svícemi a v soukromých domech se na počest „její svatosti“ konaly slavnosti. K jejím nejvěrnějším následovníkům patřili již zmíněný Andrea Saramita a Mainfreda da Pirovano, příbuzná vládnoucího milánského rodu Visconti. Nejzávažnějším proviněním tehdejší ženské hereze bylo podle inkvizičního soudu sloužení mše a udělování svátosti eucharistie kněžkou, v našem případu Mainfredou, které podle církevního dogmatu náležely pouze mužům. Oba hlavní svědkové procesu, Andrea i Mainfreda spolu s dalšími byli nakonec prohlášeni za kacíře a upáleni. Aby se zabránilo uctívání Vilemíny, její ostatky byly spáleny a hrob zničen.

Dnes je opatství Chiaravalle součástí Milána, kam se lze bez potíží dostat hromadnou městskou dopravou. Je příkladem krásné gotické architektury s románskými prvky, ale hřbitov přiléhající k opatství je veřejnosti nepřístupný. Kvůli Vilemínině památce je na své výslovné přání na klášterním hřbitově pochován italský bankéř Raffaele Mattioli, mecenáš a významný donátor opatství.

Třinácté století je bohaté na reformátorské snahy, zapojení zejména urozených žen do církevního života, vzniklo mnoho řádů k obrodě církve. Mezi kacířstvím a svatostí je velmi tenká hranice a v mnoha případech stačilo málo, aby se z dnes uctívaných světců a světic stali kacíři nebo kacířky. Ve středověku vznikla také jedna z legend rozšířených v Lombardii a okolí o tom, že církevní reformátor přijde z dalekých Čech. Neříká se v ní ale, zda to bude žena či muž. Legenda o století později nabyla skutečných reálných rozměrů v osobnosti mistra Jana Husa. Bohužel se nám však prozatím nepodařilo hodnověrně prokázat, jestli měl svou ženskou předchůdkyni.