Café Boheme ha avuto il piacere di intervistare presso l’Istituto Italiano di Cultura di Praga, diretto dal Dott. Paolo Sabbatini, Corrado Calabrò, esimio giurista, ex presidente dell’Agcom nonché scrittore e poeta, arrivato a Praga in occasione della pubblicazione de “Una lama nel miele”, la sua prima raccolta di poesie in lingua ceca con testo a fronte in italiano e in cinese. Calabrò ha anche inaugurato, sempre presso l’istituto Italiano di Cultura, la Settimana della Lingua Italiana nel Mondo 2012 con una lettura pubblica delle sue poesie e ha partecipato ad un dibattito organizzato dall’Italian Vision Club.
Da anni lei affianca alla sua attività istituzionale anche quella di scrittore e poeta. In che modo la sua posizione di riconosciuto giurista ha influito sulla sua opera? Le ha dato degli strumenti specifici per cogliere la complessità della situazione italiana?
C.C. Certamente sì sul piano istituzionale. Come poeta non direi. Il poeta sfugge alle convenzioni, all’esposizione delle cose in superficie. Il poeta pesca nel profondo. Oggi si parla tanto, in tv, nelle chat, al telefono, ma quando sentiamo il bisogno di dire qualcosa di tutto nostro, di non detto, forse di invisibile, ci accorgiamo che ci mancano le parole. La poesia ce le fornisce. La poesia risponde all’attesa di un messaggio che, quando ci arriva, riconosciamo come nostro anche se non sapevamo di coltivare dentro.
Lei coltiva anche un interesse particolare per la scienza.
C.C. Assolutamente, la mia grande passione per la fisica e l’astrofisica mi ha aperto nuovi scenari nella poesia. Oggi la scienza, nella sua ultima frontiera, assomiglia alla poesia. Ci fa vedere le tracce di una particella che è soltanto messaggera di un’altra, e questo non è forse simile alla poesia che parla per metafore? Dice una cosa per farne intendere un’altra. Sotto questo aspetto la scienza ha rinsanguato molto la mia vena poetica. Io ho scritto un poemetto, Roaming, che dopo 2.000 anni riprende la spiegazione scientifica di Lucrezio, ma non in modo didattico, è allusiva, evocativa, metaforica, per esempi, per riferimenti. Be’, è la prima volta che succede e ha avuto un successo enorme.
Nel suo libro “Una lama nel miele”, che presenta qui a Praga con traduzione in ceco e in cinese lei presenta numerose poesie molto brevi. Qual è stata la reazione in Italia?
C.C. Hanno riscosso grande interesse. Girando per le scuole ho visto che i ragazzi si scambiavano tra loro via sms alcuni versi delle mie poesie, e allora gliene ho forniti 113 in questo libro “Dimmelo per sms” che ha avuto un successo straripante. Fornire ai giovani testi brevi che possono essere trasmessi con un sms è un modo per parlare il loro linguaggio, e loro hanno dimostrato di capirlo e di apprezzarlo. Perché la poesia è come le righe scritte con l’inchiostro simpatico. Quando ero giovane la comunicazione tra ragazzi e ragazze non era così facile. Se volevamo comunicare qualcosa di speciale ad una ragazza le mandavamo una lettera normale e, tra le righe, con succo di limone, scrivevamo delle parole riservate soltanto a lei. Erano righe nascoste alla mamma, ma la ragazza, esponendo la lettera alla fiamma, le poteva vedere. E così è la poesia. Se risponde alla fiamma della nostra attesa, allora noi possiamo leggere tra le righe. La sua funzione è quella di farci scorgere qualcosa che guardavamo ogni giorno senza vederlo.
In questo siamo tutti potenzialmente poeti, ma poi è poeta colui che riesce a trasmettere ad altri quella visione che lui ha intravisto, altrimenti è solo un poetante.
Pensa che questo continuo instant messaging abbia cambiato l’approccio delle persone alle relazioni affettive o è semplicemente un mezzo nuovo per comunicare lo stesso contenuto di sempre?
C.C. Credo che abbia cambiato i costumi, così come li hanno cambiati i social networks. Oggi l’esibizionismo ha preso il posto della riservatezza, però negli sms gli interlocutori, e mi riferiscono in particolare alle ragazze giovani, perdono quelle remore che avrebbero in un colloquio diretto, sono molto più osé e trasgressive. Quindi ha spinto la comunicazione verso forme più ardenti e sincopate della trasmissione dei sentimenti.
Come valuta questa sua prima esperienza praghese?
C.C. Per me questo ambiente è molto suggestivo, ha qualcosa di incantato. Io amo Praga, qui si respira un’aria sospesa nel tempo, come la nebbia che c’era ieri. Inoltre, avevo visitato l’Istituto una quindicina d’anni fa, e penso che sia qualcosa di veramente ammirevole come il dott. Sabbatini ha trasformato l’Istituto rimettendo la Cappella.
Rifacendosi al modello filosofico greco, qual è secondo lei oggi il rapporto tra etica ed estetica in un mondo in cui l’immagine ha conquistato spazi enormi spesso a scapito della bellezza e l’etica pare arrancare dietro questo sviluppo abnorme. Come è cambiata questa relazione?
C.C. È cambiata perché oggi conta soprattutto apparire in televisione oppure nei social networks. Conta avere successo, esibirsi, il modello della donna di successo è quello delle veline. Per un politico, ad esempio, non è tanto importante che cosa dice ma essere ripreso dalla televisione. Essere inquadrato, per esempio, anche allo stadio dove non ha niente da dire, è un accreditamento presso l’opinione pubblica. La ripetuta apparizione in televisione, magari con modi stereotipati, si imprime nell’immaginario collettivo. Ciò rende superficiale e meno consistente la politica. Qualcuno sostiene che la TV ha trasformato il mondo in una grande agorà. No, non è così. Senza volerla mitizzare, ma nell’agorà greca del V secolo chiunque poteva prendere la parola e controbattere. Oggi, invece, tutto è mediato dal presentatore, il dibattito è strozzato. Se, per esempio, nel gruppo ci sono degli esperti, il moderatore tronca loro la parola e valorizza di più l’ignoranza della competenza, tende a rendere superficiale la conoscenza delle cose perché è incalzato dal timore di annoiare. Sono tutti dominati dall’assillo dell’audience che, a sua volta, è l’assillo dei pubblicitari. Prevale l’opinione secondo cui tanto più basso è il livello della discussione, tanto più ampio sarà il target dei telespettatori e maggiori saranno i guadagni pubblicitari. Ma questo è un circuito perverso, ci sono trasmissioni con messaggi che oggi sono di nicchia ma un domani possono diventare cenacoli. La religione cristiana all’inizio radunava poche persone che sono poi diventate miliardi.
Per quanto concerne il tema della giustizia oggi assistiamo all’apertura di molti fascicoli e arresti di vari rappresentanti politici, pensa che stiamo entrando in una nuova tangentopoli? Una nuova Mani Pulite darà vita alla Terza Repubblica o è solo un fenomeno transitorio che si acquieterà?
C.C. Siamo in una fase di instabilità che sta cercando la propria stabilizzazione al di fuori della politica e dei politici. C’è un rifiuto della politica e dei politici, non a caso in Italia abbiamo un governo tecnico di salute pubblica, così come in Spagna e in Grecia. Secondo alcuni questa ondata assomiglia a Tangentopoli, ma c’è una differenza, anzitutto i fenomeni adesso sono più periferici, limitati, a volte paesani, l’altra differenza è che all’epoca di Mani Pulite chi prendeva le tangenti teneva sì qualcosa per sé, ma dava soprattutto i soldi al partito. Oggi assistiamo a questa cosa incredibile: si rubano i soldi ai partiti, e questo è veramente scandaloso, non ci sono parole abbastanza severe per deplorarlo. C’è una grande reazione dell’opinione pubblica.
Salveranno allora i poeti il mondo?
C.C. Lo diceva Dostoevskij, comincio a dubitarne, però evviva la bellezza comunque. Tutta questa esteriorizzazione fa perdere il senso dell’interiorità. Vede, la poesia ci riporta all’interiorità perché in definitiva tutte queste cose passano come acqua che scorre. Allora resta, quando resta, un senso più profondo dell’esistenza che non si coglie in maniera diretta e chiara ma ci appare evocato dalla poesia e ci resta come un’eco nell’orecchio interiore.
Presso l’Istituto è in corso una retrospettiva sull’opera di Pier Paolo Pasolini. Cosa ci può dire del suo modo di descrivere l’Italia di allora in relazione a quella che è l’Italia di oggi?
C.C. Pasolini mi piacque quando ancora era uno sconosciuto perché ci ha fatto vedere delle cose che guardavamo tutti i giorni senza vederle. Era il popolo delle borgate ma era una nuova umanità che stava sorgendo. Oggi anche le borgate sono cambiate perché tutto il pianeta è diventato un villaggio globale, non c’è più quella apartheid di allora, però ci sono nuove forme di sottocultura e di provincializzazione. Rimasi colpito da Pasolini quando ci fu una manifestazione a Villa Borghese, alcuni giovani della borghesia si scontrarono con i poliziotti, tutti si aspettavano che lui avrebbe preso le parti di questi giovani, e invece lui difese i poliziotti in quanto proletari opposti a questi giovani che agivano più per una noia frutto del benessere economico.
Come collocherebbe nel panorama della produzione letteraria del secondo Novecento la sua opera e la sua poetica?
C.C. Ho pubblicato il mio primo libro di poesie nel 1960 ed ebbe grande successo. Poi venni discriminato ed emarginato perché venne il Gruppo 63 che affermava che la poesia era solo quella prodotta dalla loro cerchia di persone. Ma quella poesia era autoreferenziale, celebrativa, astrusa. Per spiegare una poesia serviva un’ora di spiegazione, ma la poesia è come un tiro in porta, o è dentro o è fuori. Ci si lamenta della fuga delle persone dalla poesia, ma è poesia questa? Hanno spacciato poesia, assumendola a dogma, quello che poesia non è compiacendosi di arzigogoli e di giochi di parole tipo cruciverba. E così per circa 20 anni in Italia sono stato ostracizzato mentre ho avuto più successo all’estero. Poi, dopo che gli anni ’80 e quella che un critico francese ha chiamato la “glaciazione della cultura” ha cominciato a sciogliersi ecco che anche la mia poesia è tornata ed è adesso molto seguita.
ROZHOVOR O POEZII, VĚDĚ A JUSTICI S CORRADEM CALABRÒ
Café Bohéme měla tu čest udělat rozhovor s Corradem, znamenitým juristou, bývalým předsedou Agcomu, italské vládní agentury pro komunikace, a též spisovatelem a básníkem, který přijel do Prahy při příležitosti vydání “Čepel v medu”, jeho první sbírky básní v češtině s paralelním textem v italštině a čínštině, aby se zúčastnil veřejného čtení v Italském kulturním institutu a debaty organizované Italian Vision Club.
Již léta kromě institucionální činnosti se věnujete také psaní a poezii. Jak ovlivnila Vaše dílo Vaše pozice uznávaného juristy? Poskytla Vám specifická nářadí k pochopení komplexnost italské situace?
C.C. Jistě ano na rovině institucionální. Ale jako básník řekl bych, že ne. Básník uniká konvencím, ukazování věcí na povrchu. Básník loví v hloubce. Dnes hodně hovoříme, v TV, v chatech, na telefonu, ale když cítíme potřebu říct něco zcela našeho, něco nevysloveného, možná neviditelného, tak si všimneme, že nám chybí slova. Poezie je nám poskytuje. Poezie naplňuje čekání na vzkaz, jenž když přijde, poznáme ho za naše, i když jsme nevěděli, že ho v sobě pěstujeme.
Vy pěstujete i zvláštní zájem o vědě.
C.C. Absolutně, moje velká vášeň pro fyziku a astrofyziku otevřela mi nové scénáře poezie. Věda dnes, v podobě své poslední hranice, se podobá poezií. Ukazuje nám stopy jedné částice, která je jen posel jiné částice, a to není snad podobné poezií, která mluví přes metafory? Něco řekne, aby tím mínila říct něco jiného. V tomto ohledu věda značně obnovila moji básnickou vášeň. Napsal jsem krátký poem, Roaming, který po 2 000 let se opírá o vědecké vysvětlení Lucretia, ale ne didaktickým způsobem, je to vysvětlení náznakové, evokující, metaforické, přes příklady a odkazy. Inu, stalo se to poprvé a mělo to obrovský úspěch.
Ve Vaší knize “Čepel v medu”, kterou prezentujete zde v Praze s českým a čínským překladem vy nabízíte několik velmi stručných básní. Jaká byla reakce v Itálii?
C.C. Setkaly se s velkým zájmem. Během mých návštěv škol jsem si všiml, že kluci a holky si posílali mezi sebou smseskami některé verše mých básní, a tak jsem jim jich dal 113 s touto knihou “Řekni mi to smseskou” která měla nevídaný úspěch. Poskytnou mladým lidem stručné texty, které mohou být zaslány přes sms je způsob, jak mluvit jejich jazykem, a oni to pochopili a ocenili to. Protože poezie je jako řádky psané s neviditelným inkoustem. Když jsem byl mladý komunikace mezi kluky a holkami nebyla tak snadná. Pokud jsme chtěli napsat něco speciálního holce, poslali jsme jí normální dopis a, mezi řádky, s citronovou šťávou, psali jsme slova určená jen jí. Byly to řádky utajené matce, ale holka, když dopis přiblížila k plamenu, mohla je vidět. A tak je poezie. Pokud naplňuje plamen našich očekávání, pak můžeme číst mezi řádky. Její funkce je nechat nás spatřit to, na co jsme se dívali každý den, aniž bychom to viděli.
V tomto ohledu jsme všichni potenciálně básnící, ale pak básníkem je ten, který je schopen přetlumočit druhým tuto vizi, kterou viděl, jinak je jen básnící.
Myslíte si, že tento neustálý instant messaging změnil přístup lidí k citovým poměrům, nebo je to jen nový prostředek ke komunikaci stále stejného obsahu?
C.C. Myslím si, že změnil zvyklosti, tak jak je změnily i social networks. Dnes chlubivost nahradila rezervovanost, ale v smskách lidé, a mám na mysli hlavně mladé holky, ztrácí ty zábrany, které by měly v přímém hovoru, jsou mnohem více transgresivní a okázalé. Tedy vede komunikaci k čím dál žhavějším a synkopovaným formám sdělování citů.
Jak zhodnocujete tuto Vaši první pražskou zkušenost?
C.C. Pro mě toto prostředí je velmi sugestivní, má něco okouzlujícího. Já Prahu miluji, tady je atmosféra jako by zastavena v čase, jako ta mlha, která tu byla včera. Dále navštívil jsem Institut před patnáctými lety, a myslím si, že je opravdu obdivuhodné, jak pán dott. Sabbatini transformoval Institut a dal do pořádku Kapli.
S odkazem na řecký filosofický model, jak je podle vás dnes poměr mezi etikou a estetikou ve světě, kde obraz si vydobyl obrovský prostor často na úkor krásy a zdá se, že etika nestačí dobíhat tento abnormní vývoj? Jak se změnil tento poměr?
C.C. Změnila se, protože dnes je důležité jen se ukázat v televizi nebo na social networks. Lidé chtějí být úspěšní, ukázat se, model úspěšné ženy je televizní showgirl. Na příklad pro politika není ani tolik důležité to, co říká, ale být viděn v televizi. Být viděn na obrazovce, třeba i na stadionu, kde nemá co říct, je velkým přínosem v očích veřejnosti. Být opakovaně viděn v televizi, třeba i stereotypními způsoby, se vtiskne do představivosti publiku. To má za důsledek, že politika se stane povrchnější a méně konzistentní. Někdo má za to, že TV udělala ze světa jednu velkou agora. Ne, není to tak. Aniž bych ji chtěl mytizovat, ale v řecké agora 5. století každý mohl mít slovo a debatovat. Naopak dnes je vše zprostředkováno moderátorem, debata je jako uškrcená. Pokud ve skupině vystupujících jsou na příklad nějací experti, moderátor jim zkrátí projev a zhodnocuje více neznalost na úkor kompetence, má sklon udělat ze znalosti věci povrchnější záležitost, protože je tlačen strachem, že to bude pro diváky nudné. Všichni jsou dominováni posedlosti sledovanosti, která je pak posedlost reklamních odborníků. Převládá názor, podle kterého tím nižší je úroveň debaty, tím širší pak bude cílová skupina diváků a tím větší budou příjmy plynoucí z reklamy. Ale tohle je začarovaný kruh, existují pořady, které nabízí obsahy, jenž dnes jsou špičkové, ale zítra mohou mít mnohem širší ohlas. Ze začátku křesťanské náboženství shromažďovalo jen málo lidí, ale pak se z nich stali miliardy.
Co se týče tématu justice, dnes jsme svědci v Itálie zahájení mnoha vyšetření a zatčení nejrůznějších politických představitelů, myslíte si, že vstupujeme do nové fáze velkých justičních kauz, jak to bylo začátkem devadesátých let (v Itálii známých pod jménem Tangentopoli)? Nová justiční akce ve smyslu Čisté ruce z té doby bude u zrodu Třetí republiky, nebo jde jen o dočasném jevu, který časem vymizí?
C.C. Procházíme fází nestability, která hledá svou stabilizaci mimo politiku a mimo politiky. Veřejnost pociťuje odpor vůči politice a politikům, ne náhodou v Itálii máme úřednickou vládu, jak tomu je i ve Španělsku a v Řecku. Podle některých pozorovatelů je to fenomén podoben Tangentopoli, ale je zde rozdíl v tom, že tyto záležitosti jsou především periferní, omezení, někdy dokonce na úroveň malých vsí, další rozdíl spočívá v tom, že v době akce Čisté ruce kdo bral úplatky je pravda, že si něco nechával pro sebe, ale dával především straně. Dnes jsme svědci něco neuvěřitelného: kradou se peníze i politickým stranám, a to je opravdu skandální, nejsou slova dost přísná k politování. Vidíme velkou reakci ze strany veřejnosti.
Zachrání tedy básnici svět?
C.C. To říkával Dostoevskij, ale já začínám o tom pochybovat, ale ať žije krása, v každém případě. Touto přehnanou exteriorizací ztrácíme smysl vnitřního světa. Víte, poezie nás poskytuje zpět ten vnitřní svět, protože koneckonců všechny věci tohoto světa jsou pomíjejí. Takže zůstává, pokud zůstane, hlubší smysl existence, který nelze uchopit přímým a jasným způsobem, ale zjeví se nám vyvolaný poezií a zůstává nám jako ozvěna ve vnitřním uchu.
V Italském kulturním institutu právě probíhá retrospektiva díla Pier Paola Pasoliniho. Co nám můžete říct o jeho způsobu popisovat tehdejší Itálie ve spojitosti s dnešní Itálií?
C.C. Pasolini se mi zalíbil, když ještě nebyl známý, protože nám ukázal věci, na které jsme se dívali každý den, aniž bychom je viděli. Jednalo se o lidech z periferií, ale byla to nová humanita, která byla na vzestupu. Dnes i předměstí se změnila, protože celá planeta se stala jedním globálním městem, již neexistuje ta tehdejší apartheid, existují ale nové formy subkultur a kulturní marginalizace. Pasolini mě překvapil, když při jedné demonstraci u Villa Borghese někteří mladí pocházející ze střední třídy se střetli s policajty, všichni očekávali, že on se bude těchto mladíků zastávat, ale naopak Pasolini se zastal policajtů jakožto představitelé pracující třídy proti těmto mladým, kteří byli vedeni spíše nudou jak výsledek ekonomického blahobytu.
Kde byste umístil vaše dílo a poezie v rámci literární produkce druhé poloviny dvacátého století?
C.C. Publikoval jsem svou první sbírku básní v roce 1960 a setkala se s velkým úspěchem. Pak jsem byl obětem diskriminace ze strany skupiny Gruppo 63, který tvrdila, že jediná poezie byla ta, kterou tvořili její představitelé. Ale to byla samolibná, oslavná, nesrozumitelná. K vysvětlení jedné básně byla třeba jedna hodina popisu, ale poezie je jako výstřel na branku, buď je dovnitř, nebo je venku. Dnes se stěžujeme o úniku lidí z poezie, ale je toto opravu poezie? Vydávali za poezii a měli za dogma to, co poezie není, a libovali se slovních her ve stylu křížovek. A tak zhruba 20 let v Itálii jsem byl bojkotován, přičemž jsem se v zahraničí těšil úspěchu. Pak, poté co osmdesátá léta, která francouzský kritik označil jako “doba ledová kultury” začala roztát, tak i moje poezie začala být velmi sledována.