Kdy začíná člověk skutečně žít svůj život? Ve kterém období se mu poodhalí tajemný závoj existence tak, aby si řekl „ano, teď konečně žiji svůj život“? Známe souřadnice narození a smrti, známe zářezy vítězství a porážek, které z nich jsou podstatné pro nás a které pro naše okolí? Každá zásadní otázka má půvab v tom, že je začátkem tázání dalších a nekonečně rozvětvených. Já jsem osobně začal žít svůj život až po narození mých dětí. Až moje děti mi ukázaly, co je lidský život a jeho posvátnost, jaké to je, mít kus sebe sama a přece odděleného a samostatně žijícího. Co znamená to okřídlené rčení „světlo mých očí“. Ba co více, děti mi ukázaly neporušený a neposkvrněný život, který se rozvíjí jako rozvodněná řeka na jaře, která se spojuje, rozpojuje, prolíná, vlévá a rozlévá v krajině. Živelnost dětí se neprojevuje pouze v chování, ale též v otevřenosti jejich přijímání jazyka ve smyslu osvojení systému, jak komunikovat se svým okolím.
Děti jsou vůbec dospělým velmi vzácnou ukázkou zrození a pučení života a jeho postupného prokreslování a rýsování podle určitých vzorů. Děti jsou svou existencí zázračné, protože nám zcela jednoznačně ukazují, jak se lze pomocí relativně jednoduchých způsobů pevně uchytit v kole života. Děti jsou též velmi pohotové a prozíravé ve způsobu, jakým působí na své okolí tak, aby se staly středobodem naší pozornosti. Pro potřeby tohoto traktátku mi ale postačí skutečnost, s jakou obrovskou otevřeností a umem si osvojují komunikační dovednosti. Brzy po narození jsou schopny bezpečně rozeznat svou matku od jiných lidí a v prvních dnech se usmát či vyjádřit spokojenost nebo smutek. Již na první pohled nezaujatého pozorovatele velmi překvapí, čemu všemu malé děti rozumí o hodně dříve, než jsou schopny o tomto porozumění nám cokoliv vypovědět. Všechny jejich komunikační kanály jsou dokořán otevřené, a ony je zpracovávají s obrovským umem tak rychle, jak to není v jiných fázích lidského života možné. Velmi citlivě vnímají jakékoliv výkyvy nálad či klidu matky, ať už to ona vyjadřuje slovy či nikoliv. Jak lákavé by bylo říct, že děti jsou „nepopsaný list papíru“, „tabula rasa“, na kterou se snažíme nesmělými prvními tahy něco načrtnout! Je to ovšem pravda jenom zčásti, protože děti na svět přicházejí s nezbytnou komunikační výbavou už od narození, která jim pomáhá zvládat první náročné období jejich života. Kdyby této komunikační výbavy nebylo, kdyby neexistovala jakási „predestinační“ komunikační afinita mezi matkou a dítětem, porozumění rodiče vůči dítěti a naopak by nebylo tak důsledné, jako tomu je ve skutečnosti.
Z pozorování komunikačních dovedností malých dětí vyplývá, že jejich obrovská schopnost učit se je zejména výbornou evoluční pomůckou na cestě k přežití. Děti se učí našemu znakovému jazyku ne jako abstraktnímu systému, ale jako soustavě hluboce procítěných a prožitých entit, které jim předáváme. Klidně by se mohly výborně naučit systém, založený na znacích gest, mimiky či chování, jak se ukázalo u „vlčích dětí“. Jazykovědci vnímají jazyk jako systém znaků, u nichž zkoumají architekturu a tektoniku daného hierarchizovaného systému. Děti ovšem vnímají zejména náš prožitek tohoto systému a jeho zdánlivou organizovanost z pohledu jeho užití. Děti nám odečítají ze rtů a vytvářejí si svůj vlastní slovník, kde si ukládají jednotlivá slůvka nejen ve formě zvuku a znaku, ale zejména ve formě prožitku našeho světa, který lze kdykoliv opět vyvolat a oživit. Proto jsou slova a jejich vázání tak důležité nejen v mluvené řeči, ale též v psaném projevu, protože jsou nositeli otisku našeho hlubšího prožívání skutečnosti. Mluvený či psaný jazyk je pouze jedním z možných prostředků našeho vyjádření a vůbec není nikde dáno, že se jedná o prostředek nejvhodnější či nejvěrnější. Kolik lidských postojů lze vyjádřit lépe gesty či mimikou! Už proto je třeba uvážit, nakolik bezprostředně působivější je film oproti tištěným stránkám. Na druhou stranu je třeba uznat, že psané slovo umožňuje lépe náš zážitek prožít. Atd., atd. Jazyk je stejné enigma, jako otázka „Co bylo dříve, slepice nebo vejce?“ Kdyby náš mozek nebyl přizpůsoben k vyšší nervové činnosti, znakový jazyk by nemohl vzniknout. Kdyby ovšem neexistoval znakový jazyk, nemohli bychom náš mozek rozvíjet. Ponechme teď stranou, je-li naše dorozumění na vyšší intelektuální úrovni vůbec potřeba. Jisté je, že jsme si v průběhu tisíciletí vymysleli komunikační nástroj znakového jazyka, do kterého jsme se pokusili shrnout veškerou naši existenci, naše city a fantazii, a ve který věříme.
Photo: commonwikimedia.org Marten van Valckenborch