(foto: Martin Aaron Hořínek)
Café Boheme: Milý Eugene, dovol mi přivítat Tě za Café Boheme. Nedávno jsi se vrátil z Ukrajiny, kde jsi nafotil obsáhlé spektrum reportážních fotografií, které jsou k vidění hned na třech výstavách: v Knihovně Václava Havla (Galerie Montmartre), Praha, www.vaclavhavel-library.org; v pasáži Lucerna, Praha a v kostele Nanebevzetí Panny Marie, V Letohradě na Orlicku. Jak na Tebe zapůsobila tamější situace?
Eugen: Na Ukrajině jsem byl již potřetí, kdy v Kyjevě, a na Majdanu obzvlášť, člověk zažije absolutně veškerou škálu emocí, navíc v neskutečně intenzivní podobě, takže je to velké divadlo pocitů a událostí. Tam je všechno, a je to tam zkoncentrované, člověk se tam bojí, z něčeho má radost, z něčeho zakouší žal anebo rozpaky, a vidí, že revoluce má své vlastní zákonitosti, a že se to nemusí našinci, zvyklému spíše na revoluci v ´89, zaplaťpánbu za ni, líbit, ale je to i svým způsobem fascinující a též vyskytující se patos, který je v poslední době utvrzen daní nebo obětí více než sta lidí. U nás jsme v Praze měli jednoho falešného estébackého “mrtvého” Jana Šmída, a dobře si vzpomínáme, co to se společností udělalo, a zde je více jak 104 obětí, a to se předpokládá ještě větší číslo.
Café Boheme: Máš nějaký specifický vztah k Ukrajině, že jsi tam byl dokonce třikrát, a to v místech, které obvykle člověk nevyhledává?
Eugen: Já mám rád místa, kde se něco děje, což je asi hrozně obecné, tím neříkám nic, ale jestli mám třeba bližší vztah k Ukrajině, tak to spíše vyplynulo z faktu, který jsem si rychle uvědomil, a ještě rychleji potvrdil, že kulisy dění na Ukrajině, potažmo Kyjevě jsou setsakramentsky blízké těm kulisám našim, ve kterých žijeme. A i když to není politicky korektní, tak jsem vícekrát ve svém životě na sobě zpozoroval, že když se děje nějaké neštěstí nebo probíhá válka či jiný konflikt, a je to v nějaké příliš exotické zemi, tak mám někdy tendenci, bez ohledu na to, že si naprosto racionálně uvědomuji, že lidská práva jsou nedělitelná, že smrt je všude stejně žalostná, a že utrpení lidí je stejné jako všude jinde, tak mám tendenci říct: “No jo, ale tak to je jiná kultura, u nich je to tak zvykem, nebudeme jim do toho zasahovat, to je jejich problém…”. Avšak Kyjev je něco jiného, já jsem tušil, a potvrdil jsem si, že to, co se tam děje, se děje v kulisách pražských, a proto to veškeré dění v Kyjevě na mě působí setsakra naléhavě, protože to, co se děje tam, se může dít i zde. Ta představa po návštěvě Kyjeva mi už tak vzdálená není, a proto mě to tak fascinuje, a proto se tam vracím a fotím. A zamýšlím se soukromě co s tím, abychom se jednou nedostali do podobné situace, protože to, co zde máme je nádherné a skvělé, a člověk si teprve po návratu uvědomí v jak moderní a slušné civilizované společnosti žijeme. Přes všechny problémy, které tu jsou a které jsou strašné, a které vůbec nebagatelizuji, tak bychom měli být Pánubohu od rána do večera vděční za to, co tu je a současně si uvědomovat, že když my nebudeme o to pečovat, tak se můžeme velmi rychle dostat na okraj propasti.
Café Boheme: Dostal jsi se, v rámci svého pobytu, do situace, kdy jsi se necítil bezpečně, a dokonce se obával o svoje zdraví anebo i život?
Eugen: Celkem za tři návštěvy jsem tam strávil sumasumárum tři neděle. A měl jsem štěstí, že kdykoliv jsem přijel, protože jsem měl povinnosti v Praze, tak to napětí tam pominulo. Nikdy jsem se tedy nedostal přímo do vřavy, nicméně ty stopy tam byly vždycky přítomny, ale nedalo se to srovnat s tím nádherným “mírem”, který jsem tam pokaždé zakusil, když jsem přijel. Spíš jsem vnímal jakýsi Damoklův meč – a strach zakusil, třebas , když jsem byl přímým svědkem ohlášení, že se chystá ráno provokace, a že tam policajti můžou zasáhnout a budou vyklízet Majdan, anebo když člověk ví, že občas tajná policie odchytává lidi, ne na Majdanu, tam logicky moc nemohla, ale poté co vyjdou třeba několik kilometrů, tak to jsem si říkal, že až vyjdu z centra, a budu někde poblíž hotelu Slavutič, kde jsem bydlel, kdy to bylo poprvé, že jsem nebydlel v centru, ale pár zastávek metra a autobusu dál, tak třeba by….., já nevím……, je to takový nepříjemný pocit. Jeden dlouhý čas neuniformovaná policie a provokatéři hodně řádili a řádili speciálně mimo Majdan, ale zase pak si člověk řekne, co ty, oproti Kyjevanům jsi na tom dobře, máš cizí pas, vědí o tobě na ambasádě, byl by problém, kdyby jsi zmizel, já jsem srab, bál jsem se, ale nebylo to, co třeba zažila Petra (Procházková, pozn. aut.), ne tu bázeň, ale ty hrůzy, které bezprostředně zažila Petra, Jaromír Štětina, když se v hotelu Ukrajina střílelo, v jedné části lobby hotelu pak byla improvizovaná márnice, v druhé části nemocnice a vozili tam umírající lidi, to jsem nezažil, a jsem rád, že jsem tomu nebyl přítomen, nejsem válečný reportér, ani náhodou.
Eugen: Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků, ony ty zážitky jsou často různorodé, ale česká ambasáda na Ukrajině funguje jako úřad moderního slušného západního státu. Sestava počínaje panem ambasadorem a konče jednotlivými pracovníky. V dobách nejhoršího teroru chodili na soudní líčení s disidenty, byli tam a tak svou přítomností dávali najevo, že svět se dívá, což je moc důležité. Jejich znalost prostředí a momentální situace byla vynikající, prokázalo se to i při součinnosti dopravy zraněných demonstrantů, poskytování veškeré dostupné pomoci dnem i nocí… Klobouk dolů…..Poprvé v životě jsem byl na českém úřadě a odcházel z něj s nádherným pocitem, to se mi za mých padesát let ještě nestalo…
Café Boheme: Jak je to s informovaností, fungují tam běžné informační kanály – televize, rádio, internet?
Eugen: I před prosincem 2013 byla Ukrajina, co se týče přístupu k informacím, svobody slova a svobody cestování, neporovnatelně na tom lépe, než jsme byli my v roce ´89. Přesto hodně Ukrajinců má víc než dost dobrých důvodů proti tomu předchozímu režimu bojovat, ale to srovnávání s rokem ´89 u nás a 2013 má dost podobných atributů průběhu – třeba vizualita byla podobná, humor, hlavně v první fázi ten mejdanovitý Majdanský charakter protestu to ano, ale dále nelze srovnávat. Takže média fungovala, hlavně pak ta internetová, včetně nezávislé TV Hromadska, Espreso… Ale třeba i soukromá televize Kanál 5 čokoládového magnáta Pětra Porošenka.
Café Boheme: Máš Ukrajince mezi svými přáteli?
Eugen: To mám. Tady, a teď mi jich hodně přibylo i přímo na Ukrajině. Je to prolnuté, jedna z obecných příčin nebo impulsů ukrajinské revoluce je to, že Ukrajinci mají velmi velkou diasporu v celém světě, a současně by Ukrajinci rádi žili v podmínkách, které vidí jinde, a je to úplně logicky a lidsky pochopitelná tužba, uskutečnitelná však v trošku jiném státě, ne tak zkorumpovaném. V této souvislosti považuji za největší z argumentů, když ti naši čeští pepíci volají: “Vy jste tak blbí, že chcete do té Evropské unie, která je všechno možné zlo, vy se sem derete, kdy my bychom nejradši vypadli…” V tom okamžiku mi začně stoupat tlak, je to neuvěřitelný nedostatek pokory a pohrdání, teprve na Ukrajině si člověk uvědomí, že žijeme v podmínkách svobodného moderního západního státu s garantovanými lidskými právy.
Café Boheme: Teď zpět k Tvým výstavám – konkrétně v Knihovně Václava Havla, kde přes reportážní charakter vystavených fotografií, lze spatřit i emoční výpověď doplněnou o lidský rozměr.
Eugen: Lidský rozměr mají i ty hrůzy, já jsem naštěstí nemusel fotit mrtvoly a umírající lidi, to nafotilo dost jinejch lidí, kteří to umí lépe než já, klobouk dolů před jejich prací a nevím, jestli bych to uměl. Lidský faktor je nicméně přítomen všude, ale tím, jak jsem tam dorazil vždy v dobách relativně mírovějších, tak jsem se mohl soustředit třeba více na fungování infrastruktury na Majdanu, a na takové ty denní běžné věci, které by během lítého boje, nebyly možné fotografovat. Proto tam mám hodně obrázků, jak se připravuje jídlo, jak Kyjevané nosí demonstrantům na barikádách skvělé domácí jídlo, jak lidé tančí, takže to možná doplňuje ten lidský rozměr, nejen dramatický.
Café Boheme: Mě osobně nejvíce upoutala fotografie s názvem “Pizzerie v dnes již vyhořelém Domě odborů –
Eugen: To byla tedy pizzerie, a již není. Po domu zbyly jen vyhořelé trosky. Byl to Dům odborů a současně štáb revoluce, a v jednom z těch posledních bojů byl zapálen, kdy za velmi dramatických okolností tam zachraňovali lidi, několik jich uhořelo….Ale když fungoval, byla tam pizzerie, jak již bylo řečeno, život běžel dál, což je charakteristické pro revoluci v téměř jakékoliv fázi, lidé chodí do kina, divadla, jako by se nechumelilo…
Café Boheme: Jak tam tedy fungovala denní rutina, i když pod vlivem těchto událostí?
Eugen: Tím, že Kyjev nebyl zasažen žádným vandalismem, na Majdanu hodně dbali na to, aby to nebylo spojováno s takovými těmi projevy, které by širší veřejnost přijímala s nevolí, vesměs všechny nepokoje probíhaly v prostoru barikád, mimo ně se přikládal důraz, aby okolní život probíhal tak jak má. V žádném případě se nekonal chaos, problémy nastaly, když Janukovyč nechal vypnout metro apod. Prostě jinak standardní velkoměsto. Byl jsem rád, že při prvním pobytu jsem měl i tu příležitost bydlet mimo Majdan, další dva jsem pobýval přímo v hotelu Ukrajina. V prvním případě jsem tedy byl deset kilometrů od centra, a měl jsem tak dost příležitostí poznat ten kontrast.
Café Boheme: Když jsi zmínil metro, jak jinak tam funguje majdanská infrastruktura?
Eugen: Infrastuktura je veškerého druhu, jsou tam např. stráže, které důsledně pečují o to, aby tam nebyli “titušky”, to jsou provokatéři, je tam autonomní zdravotnické zařízení, polní jídelny, duchovní služba, tiskové středisko, nádherný kostel v improvizovaném stanu….na co si vzpomente, to tam je… Lidé se na Majdanu střídali, mezitím chodili do práce, jedna moje kamarádka tam zajišťovala praní, další zařizovali konspirativní transport lidí, obzvláště Nekyjevanů, kteří odcházeli z Majdanu, aby nebyli zadrženi neuniformovanou policií, 3-4 km od Majdanu byli totiž zachycováni, a stávalo se, že byli pak zbiti nebo mizeli….A to vše je propojené, vč. stanice na nabíjení mobilů, vypadá to všechno polochaoticky, improvizovaně, ale tato improvizace budí respekt. Schopnost přežít, přizpůsobit se, je ostatně na Ukrajině z historického hlediska na velmi vysoké úrovni.
Café Boheme: Nezbývá než popřát hodně štěstí a doufat, že se situace co nejdříve stabilizuje do takové polohy, přijatelné pro moderního člověka žijícího v 21. století. Za Café Boheme děkuji za poutavý rozhovor a přejeme hodně sil ve Vašem dalším počínání zprostředkovat informace o aktuálním dění u nás i ve světě.
Výstavy:
Svědectví z ulic Kyjeva – Knihovna Václava Havla, http://www.vaclavhavel-library.org/
Svit Bačit – Svět se dívá, pasáž Lucerna
Fotoreportáž z Kyjeva – kostel Nanebevzetí Panny Marie, Letohrad na Orlicku
Bio:
Pražský rodák Eugen Kukla (1963) se fotografování věnuje již od raného dětství. Krásu fotografie si uvědomil díky svému otci, a to prostřednictvím děl Josefa Sudka a Karla Plicky. V oblasti aktivní tvorby se mu inspirací stal Karel Cudlín, s nímž měl příležitost podniknout tři cesty do Podkarpatské Rusi a Polska. V dobách analogových fotil Werrou a Nikonem, v současnosti nejčastěji Canonem a Olympusem, jakož i mobily nejrůznějších značek. Většina Kuklových fotografií zůstávala uložena v šuplíku, což se postupně změnilo až po roce 2001, kdy v pražském NODu vystavil, v součinnosti s budoucí manželkou Nadiou Rovderovou (galeristka Art in box-pozn. autora), svou pražskou reflexi newyorského 9/11 a v roce 2010 reportážní fotografie z koncertu Evy a Vaška pod Řípem – to vše na žofínském Foru 2000 a následném projektu L.A.F. Laughter and Forgetting ve Francouzském kulturním institutu. Byl to však až nástup fenoménu Facebook, který Eugenovi umožnil publikovat šířeji a veřejněji. Na zmíněné sociální síti ho uspokojuje rychlá zpětná vazba, možnost diskutovat, zasazovat fotografie do vícera kontextových rovin a setkávat se s díly dalších tvůrců bez ohledu na hranice, vzdálenosti a kulturní okruhy. Vzdor populárním klišé o virtuálnosti netového života se postupně osobně seznámil s řadou inspirativních lidí, ke kterým by se asi jiným způsobem nikdy nedostal. Mezi nimi i Miroslavem Čejkou, duchovním otcem “kamenného” facebookového projektu “3 plus 2”, který dal dohromady skupinu tvořivě naladěných lidí, kteří ač se v minulosti nikdy nepotkali, na síti k sobě nalezli sympatie a rozhodli se ke společné výstavní činnosti. Výsledkem se staly expozice v Lánech, Rakovníku, Veselí nad Moravou, Hradci Králové, Mělníku a pražském Kongresovém centru Praha. Kromě těchto míst se Eugen Kukla představil i na salonu Podhoubí v ústecké galerii Emila Filly, pražské galerii GG, ateliéru Alf, kromĕřížské Staré masnĕ, galerii Cafe Pierre ve Veselí nad Moravou, brněnské Koločavě, její pobočce v Adamově, v pražské výstavní síni Směs lesní v Café v lese, v Městské knihovně v Chomutově, v letohradském kostele Nanebevzetí Panny Marie, v pražském Paláci Lucerna, jakož i galerii Montmartre Knihovny Václava Havla. Několik jeho fotografií bylo vystaveno i na Czech Press Photo 2012. Kromě profesionálního sportu, bulvární a studiové fotografie, se autor nevyhýbá žádnému žánru, nejvíce však preferuje dokument a reportáž, které nejlépe uspokojují jeho celoživotní posedlost zaznamenávat. Průběžně spolupracoval i spolupracuje s řadou médií. Mezi nimi Mediafax, Tn.cz, Česká pozice, Lidovky.cz, MilujuPrahu.Cz, Týden.cz, Landeszeitung, E-15, Novinky.cz… Jeho fotografie se též objevily v MFDnes, Literárních novinách, Reflexu a celé řadě serverů. V roce 2004 uskutečnil pěší pouť z Prahy do Říma. EugenKukla@seznam.cz, Tel.: +420604127949 http://www.nekultura.cz/vytvarne-umeni-rozhovor/eugen-kukla-fotograf-reporter.html http://www.rozhlas.cz/cro6/tipy/_zprava/971153 http://afop.cz/2014/02/fotograf-eugen-kukla/ Rozhovor v Landeszeitung 18.VI.2013 (viz PDF) Rozhovor ve Focusmagazine: http://www.focusmagazine.cz/sites/default/files/focusmagazine/6.2013-focus-magazine-low.pdf
