Asi šedesát kilometrů jižně od Janova na okraji malého městečka Casarza Ligure na Via Annuti 31 žije Angelo Stagnaro badatel v oboru mineralogie, zakladatel a kurátor muzea „Parma Gemma“, ale také stavitel snů, vytvářejících svá zvláštní a jedinečná díla mimo pravidla, neobyčejně kreativní a vitální osobnost, zaplňující plochu zahrady kolem svého rodinného domku početnými sochami, vytvářenými výhradně z kovového odpadu, zejména pak z použitých a dosloužilých propanbutanových bomb, ale i dalšího drobnějšího železného šrotu nasbíraného na skládkách i volně pohozeného v okolní krajině, kterou pravidelně projíždí na své motorce.
Zahrada barevných kovových soch se nachází v těsném sousedství a v podivuhodné symbióze se soukromým mineralogickým muzeem pojmenovaným podle jeho matky a založeným již v roce 1982. Na nevelkém pozemku, rozkládajícím se v mírném svahu za domem tak vyrostla poněkud chaotickým a živelným způsobem originální galerie pod širým nebem – „Il Parco delle Bombosculture“, do níž jakýsi řád vnášejí pouze úzké cestičky mezi skupinami soch a dvě čtvercové kovové „vyhlídkové věže“, na něž lze vystoupat po příkrém schodišti. Krásně lze odtud přes nízké zábradlí přehlédnout změť roztodivných svařovaných figur (pojednaných sytými signálními barvami) mezi nimiž se suverénně a poněkud patafyzicky prochází jediný skutečně živý obyvatel, „strážce a obránce“ této železné houštiny – husa Titta. Určitě lze vysledovat v tvorbě italského neprofesionálního autora paralely a souvislosti se známým konceptuálním umělcem Ha Schultem (nar. 1939), propagujícím „umění akce“, vznikající z domovního odpadu již od přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Berlíně a jinde jako protest proti konzumní společnosti, produkující zběsilým tempem nezměrné množství odpadků a proměňující tak postupně přírodu v neobyvatelnou pustinu. Podstata a konečná podoba Stagnarovi tvůrčí činnosti má však jiný charakter. Nevychází z ekologické obavy o zamoření krajiny kovovým odpadem, i když i tento motiv by se přímo nabízel, protože Angelo Stagnaro více než kdo jiný svým dlouholetým intenzivním zájmem o geologii a topografickou mineralogii pronikl do struktury země a poznal přímo vědecky hodnoty skryté v terénu pod povrchem, které jsou rovněž ohroženy nejrůznějšími civilizačními procesy. Ne nadarmo též obdržel roku 2003 cenu architekta Yvon Palazzola za svou neúnavnou podporu vědeckému výzkumu v archeologické, geologické a etnografické oblasti v Ligurii.
Stagnaro se narodil 12. srpna 1940 v Casarza Ligure, kde doposud žije. Od osmi roků začal se sbíráním minerálů, kterému se chtěl věnovat i profesionálně. Ve svých šestnácti letech však musel vzhledem k rodinným problémům ukončit studia a začít pracovat v nedalekých loděnicích v Riva Trigoso. I nadále se však v omezeném volném čase spolu se svou matkou intenzívně věnoval hledání, sběru a dokumentování minerálů. V roce 1982 založil soukromé muzeum Parma Gemma, pojmenované po matce. To bylo slavnostně otevřeno v roce 1984. K muzeu se vázala jeho bohatá vzdělávací, přednášková, výchovná i publikační činnost, vedle níž stále za vlastní finanční prostředky průběžně shromažďoval a katalogizoval minerály své sbírky, jejichž počet dosáhl postupně impozantního počtu 10 000 kusů. Neúnavný badatel a popularizátor mineralogie, který prozkoumal na svém skútru a s batohem na zádech více jak 500 dosud neznámých nalezišť minerálů severní Itálie, uznávaný akademickým i soukromým sektorem, byl v roce 1997 oceněn řádem čestného rytíře za zásluhy o Italskou republiku. Povzbuzen společenským uznáním své práce začal plánovat rozšíření muzea, které by na větší ploše a kvalitativně na vyšší expoziční úrovni důstojně prezentovalo jeho významné nálezy. Projekt byl hotov včetně několika desítek výstavních vitrín a přípravné práce na scénáři nové expozice zdárně pokračovala. Sen se však bohužel těsně před realizací zákulisním bojem bolestně rozplynul a stavba nového muzea se navzdory jeho velkému přání neuskutečnila.
Útěchu z nerealizovaného snu našel v tvorbě. První železné kreace vznikly v roce 2000. Začíná tedy tvořit v období, které pro něj osobně bylo určitě těžké, protože definitivně skončily naděje na vybudování rozšířeného mineralogického muzea, na jehož plánech i realizaci se několik roků intenzívně podílel. Kromě jiného měla být podle projektu zastavěna i celá zahrada jeho domu. Sen se zhroutil a prázdnotu, která po něm zůstala naštěstí vyplnila autentická tvůrčí činnost, která je svým způsobem též likvidací ekologické zátěže, vycházející z mimořádných svářečských schopností a zkušeností, které Stagnaro získal během práce v loděnicích v Riva Trigoso a rovněž z bohaté fantazie, smyslu pro výtvarnou zkratku a laskavý humor, který jej nikdy v těžkých životních situacích neopustil. Loděnice založené v roce 1897 navázaly na slavnou italskou tradici stavby lodí obchodních, výletních, trajektů, válečných (např. vrtulníkové křižníky) či námořních lodí a v roce 1984 se staly součástí společnosti Fincantieri, spolupracující při stavbě lodí i s těmi nejlepšími italskými designéry a architekty jako například v roce 1990 s janovským Renzo Pianem. Stagnaro jako svářeč kovů a páječ pracoval v nelehkých a fyzicky náročných podmínkách loděnice a musel pochopitelně bezpečně ovládat všechny typy svařování, potřebné ke spojení hlavních a vedlejších lodních dílů v různých polohách. Tyto dovednosti dokonale zúročil při svém odporu proti unifikujícím „dusivým“ kulturním vzorcům a výtvarné tradici, při uhrančivé posedlosti tvorbou panoptikálních, historických či mytologických figur, kterými více jak deset roků soustavně zabydluje svou zahradu. Angelo Stagnaro, vášnivý vědec a výzkumník, popularizátor mineralogie se ve svých šedesáti letech stává stejně posedlým sochařem, originálním tvůrcem kovových figur, jichž je v současnosti více jak 130. Nesou jména bohů, ale také známých osobností, které tvůrce zpodobnil zcela netradičně a osobitě: Ariel, Lancilotto, Harun El Raschid, Diana, Baal, Hatsheptshut, Morgana, Rigoletto, Garibaldi, Gagarin a další.
„Nechci být jen lehký větřík, který po sobě zanechá pár lístků na silnici“ napsal o sobě
Angelo Stagnaro. Tvorba, jež se mu stala nezbytností, nás přesvědčuje, že se mu to opravdu daří.
