Než Karel IV. z tábora na vrchu Monte Mario vstoupil 5. dubna roku 1355 do Říma, cestoval šest měsíců, aby byl na Boží hod velikonoční v bazilice svatého Petra pomazán a korunován císařem Svaté říše římské společně se svou třetí manželkou Annou Svídnickou, budoucí matkou Václava IV. Korunovační bohoslužbu vykonal ostijský biskup, kardinál Pierre de Colombiers a poté se průvod vydal na triumfální pochod městem. Od této události letos uplyne 660 let.
Začátek korunovační jízdy
Družina tří set jezdců se symbolicky 28. září 1354 vydává po karolínské stezce na korunovační jízdu a prvními zastávkami jsou říšská města Norimberk, Sulzbach a Řezno. Tam bude třeba vykonat nejnutnější administrativní záležitosti a zajistit správu země během dlouhé panovníkovi nepřítomnosti. Současně je výprava pobízena ke spěchu, aby překročila Alpy, než začne padat první sníh a horské průsmyky se stanou neschůdnými. Vzhledem k nejasnému výsledku korunovační jízdy cestuje Karel IV. ještě bez arcibiskupa Arnošta z Pardubic a bez královny. Julské Alpy překračuje u severoitalské Gemony a 14. října slavnostně vjede do ulic města Udine, kde ho přivítá akvilejský patriarcha, Karlův nevlastní bratr Mikuláš Lucemburský, který v tu dobu sídlí na udinském zámku.
Viscontiové pro císaře
Mikuláš mu po uvítání sdělí důležitou zprávu o úmrtí milánského arcibiskupa Giovanniho Viscontiho, který všemi prostředky bránil vytvoření lucemburského panství v Toskánsku a Karlově římské korunovaci. Otevřela se tím možnost dalšího vyjednávání se třemi dědici milánského signora včetně získání železné koruny Lombardie. K družině se přidávají další šlechticové i církevní hodnostáři včetně akvilejského patriarchy a doprovází panovníka do Milána. V době Karlova pobytu zůstaly brány lombardské metropole uzavřeny, zástupci urozených rodů vzdávaly hold budoucímu císaři a vše vyvrcholilo na svátek Klanění tří králů. V bazilice svatého Ambrože, nejvýznamnějším milánském středověkém chrámu, 6. ledna roku 1355 arcibiskup Robert Visconti korunoval železnou korunou Karla IV. italským králem. Podle legendy je v ní roztaven železný hřeb z Kristova kříže. Dnes je tato krásná zlatá koruna uchovávána v kapli langobardské královny Teodolindy v Monze. Král po týdnu opouští Milán a s průvodem se vydává na jih do Toskánska. Papež Inocenc VI. dává z Avignonu konečný souhlas s Karlovou císařskou korunovací v Římě.
Zastavení v Pise
Karlův dědeček, císař Jindřich VII. táhl v roce 1310 do Toskánska, aby tam vybudoval nové lucemburské panství, které později získal jeho syn i vnuk. Proto se v Pise Karlova družina zdržela dva měsíce a přijela sem také královna i pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Město mělo pro panovníka svůj zvláštní význam. V pisánské katedrále je v mramorovém sarkofágu pochován Jindřich VII., který se stal pro italské intelektuály na přelomu 13. a 14. nadějí zosobňující mír a sjednocení Itálie. Tato očekávání se později přenesla i na Karla IV., který od básníka a diplomata Francesca Petrarcy obdržel na toto téma několik dopisů. Ale rodící se síla evropských monarchií tyto sny o obnovení římského impéria definitivně pohřbila. Karel IV. si byl změny dobře vědom a jako pragmatický politik dal přednost budování středoevropského království na základech přemyslovského státu před nereálnou obnovou antické říše.
Avignonské papežství a Řím
Papežové sídlící v Avignonu a podporující francouzského krále se obávali převzetí moci císařů nad věčným městem. Také Karel IV. byl papeži zavázán k tomu, že se zdrží v Římě jediný den v hodnosti císaře a proto ještě před korunovací navštívil v přestrojení za obyčejného poutníka nejdůležitější chrámy. I když máme k dispozici mnohá přímá i nepřímá svědectví o Karlově císařské korunovaci, nikdo z kronikářů se nezmínil o tom, kdo přivezl do Říma císařskou korunu, která předtím patřila Ludvíku Bavorovi. Dnes je její originál vystaven ve vídeňském Hofburgu a existují čtyři repliky, kopií je bezpočet. Poslední vyrobená replika je k vidění na hradě Karlštejně, který byl vybudován právě pro uchování korunovačních klenotů a jiných posvěcených předmětů. Před šesti sty šedesáti lety získal Karel titul „Karel Čtvrtý, z Boží milosti císař Římanů, vždy rozmnožitel říše, a král Český“. Ke svému postavení měl ty nejlepší předpoklady dané do vínku svými předky z lucemburské a přemyslovské dynastie, výchovou na nejlepším dvoře tehdejší Evropy ve Francii a možností získávat bohaté diplomatické, státnické i vojenské zkušenosti. S bitvou i reálnou politikou se setkal už ve třicátých letech 14. století, kdy jako patnáctiletý princ přijel do Toskánska za svým otcem Janem Lucemburským a poprvé se tak seznámil s Itálií.
Michaela Krčmová
Český rozhlas vysílá 2 díly Historie Plus na Českém rozhlase Plus 28.3. a 4.4. ve 21,10 a v den výročí 5. dubna dokument na Dvojce ve 22,05.
