Komentář profesora Francesca Leonciniho u příležitosti akce “Dov’è la Patria Nostra? Luoghi, memorie e storie della Legione ceco-slovacca in Italia durante la Grande Guerra”, která proběhla 15. prosince 2012 ve městě Padula (Salerno).
Anjouovci rozšířili svou vládu z jižní Itálie až k Maďarskému království a k největší expanzi došlo za Ludvíka I. Velikého z Anjou – od Baltu až po Jadran.
Málokdo věděl, že v prvních letech 1. světové války byla ve městě Padula, v impozantní pevnosti Certosa di San Lorenzo (neméně významné než Montecassino) umístěna většina českých a slovenských válečných zajatců a dezertérů, z nichž mnozí pak coby dobrovolníci vytvářeli československé legie. Ty pak v poledních měsících války bojovaly po boku Italů na Piávě a v Trentinu a byly citovány v „Bulletinu vítězství“ (Bollettino della Vittoria). Jejich vytvoření bylo přímým důsledkem Římského kongresu porobených národů Rakouska-Uherska, který proběhl od 8. do 10. dubna 1918 a znamenal obrat v italské zahraniční politice. Ta byla tehdy blokována anti-jihoslovanskou výhradou a stála na přesvědčení, že po Londýnské dohodě, v níž Itálie z neutrality přešla na stranu Dohody, bude ještě možné udržet při životě habsburskou monarchii, i když zbavenou měst zásadního významu pro její obchod a bezpečnost, jako byly Terst a Pula. Došlo k návratu k mazziniovským ideálům, založeným na strategickém spojenectví mezi Risorgimentem a znovuzrozením národního sebeuvědomění slovanských národů, zvláště pak těch z balkánské oblasti, které toužily po vytvoření „Velké Illýrie”. Vlády z období po sjednocení Itálie na to pohlížely jako na možnou jadranskou konkurenci, což se však jevilo zcela neopodstatněným, poté co byly získány Julské Benátsko a Istrie.
Projevily se však také naléhavé potřeby vojenského charakteru. Když Rusko po uzavření Brest-litevského míru opustilo 3. března scénu, umožnilo tak rakouskému velení soustředit veškerou svou palebnou sílu na italskou frontu. Bylo tedy třeba povolat všechny síly a hnutí, které se během konfliktu vyjádřily pro svržení monarchie. Československá národní rada byla vytvořena v roce 1915 v Paříži a mohla stavět na osobnostech jasného mezinárodního významu, jakou byl Tomáš Garrigue Masaryk, špičkový intelektuál a antikonformista Prahy 19. století, či Milanovi Rastislavovi Štefánikovi, vědci s bohatými zkušenostmi, Slovákovi, který emigroval do Francie, aby si prohloubil svá astronomická studia a hned na počátku války vstoupil do francouzské armády, pak přešel k rodícímu se letectvu a maršálem Fochem byl pověřován významnými misemi. K nim se brzo přidal Masarykův žák Edvard Beneš, který od počátku prokázal své kvality velkého diplomatického osnovatele.
Srbové a Chorvati dosáhli v červenci 1917 v Corfù smlouvy o vytvoření jugoslávského státu a v březnu 1918 dohody s Itálii, i když ta ponechávala nejasnou otázku hranic. Beneš chtěl v Paříži zorganizovat velké mezinárodní setkání, které by vzbudilo zájem válčících mocností o požadavky národů porobených Habsburgy a jejichž političtí zástupci v zahraničí požadovali samostatnost. Ze strany spojeneckých vlád se jim totiž ještě nedostalo jasného vyjádření ve prospěch jejích cílů. Liberálně-radikální poslanec Andrea Torre, náležející do mazziniovského proudu v italské politice, se zasazoval o přesunutí plánované pařížské konference do Říma a v tom jej podporoval i předseda vlády Vittorio Emanuele Orlando. Souběžnost ideálů a strategických zájmů měla od dubna toho roku za následek přijetí jasného stanoviska směřujícími ke zničení rakousko-uherského impéria. Okamžitým následkem bylo podepsání dohody s pařížskou Československou národní radou, zastupovanou Štefánikem, o vytvoření legií, právně spadajících pod autoritu této rady, což pro ni znamenalo uznání vlády de facto.
Je zásluhou družstevní společnosti Nova Civitas z Paduly, již vedou advokátka Caterina Di Bianco a profesor Vincenzo Maria Pinto, že touto akcí mezinárodního významu znovu nastolila celý komplex politických, diplomatických a vojenských událostí, které poznamenaly vytvoření společného státu Čechů a Slováků a současně přivolala pozornost italské historiografie k dlouho opomíjené epizodě, považované za druhořadou. Byl to však naopak velice významný moment italské politiky. Znamenal překonání Realpolitiky předsedy vlády Sonnina a perspektivu, která Itálii znovu viděla jako ideální referenční bod pro hnutí národního osvobození národů střední Evropy a nabízela jí příležitost připojit se k velkým západním demokraciím.
Tehdejší politická třída však nebyla na výši tohoto úkolu a po konci konfliktu navázala na linii pouhých rozporuplných územních požadavků a znovu zaujala nepřátelský postoj vůči sjednocovacímu jugoslávskému procesu, v důsledku čehož i ochladila vztahy s čerstvě zrozenou Československou republikou.
Je naším velkým přáním, aby tato akce, výtečně povedená v překrásné pevnosti Certosa di San Lorenzo, znovu probudila zájem o dunajsko-balkánskou historii a o úlohu liberálně-demokratického proudu mazziniovské inspirace, která byla nejprve poražena fašismem a po 2. světové válce vytvořením antagonistických bloků.
Francesco Leoncini
