Dnes bych se ráda trochu zamyslela nad motivací japonského chování. U Evropanů, kteří se vrátili z Japonska, nebo pracují s Japonci, se totiž nejčastěji setkávám se dvěma typy názorů na Japonsko.
První je naprosté nadšení nejen z krásy japonských památek, zenových zahrad a gejš, ale i z velmi zdvořilého a milého chování Japonců k cizincům. Např. má kamarádka při své návštěvě Japonska u jednoho chrámu zapomněla drahý foťák. Po 2 hodinách, kdy se pro něj vrátila, u něj seděla skupina asi 4 Japonek středního věku, které ho celou hlídaly, aby ho mohly v pořádku předat té záhadné cizince, která ho ztratila. Kdyby se kamarádka pro foťák nevrátila, kdo ví, jestli by tam neseděly dodnes 🙂 Já jsem zase při své první cestě do Japonska, kdy jsem ještě japonsky neuměla, nemohla najít stanici metra a opravdu stará japonská stařenka, která neuměla ani slovo anglicky, mne na moje prosebné “Shinjuku station” beze slova dovedla k mému asi 2km vzdálenému cíli, pak se mi hluboce poklonila a šla zase zpátky.
Druhý typ názorů na Japonsko bych nazvala “mírné rozpaky až pohrdání”. Vyskytuje se hlavně u cizinců, kteří od Japonců někdy něco nutně potřebovali nebo očekávali. Těm totiž Japonci kvůli svému, pro Evropany netransparentnímu, chováním mohou připadat povrchní a pokrytečtí. Lze to demonstrovat na jednoduchém příkladu. Když přijde Evropan na návštěvu k jinému Evropanovi a blíží se čas večere, hostitel pravděpodobně nabídne svému hostu, zda by s ním chtěl povečeřet a myslí to vážně. Většina evropských hladových hostů pozvání s povděkem přijme, nebo pokud hlad nemá, odpoví zkrátka, že děkuje, ale nemá hlad. V Japonsku je však zcela běžné, že se hostitel musí zeptat “budete tak laskav a přijmete moje pozvání na večeři?” a host musí automaticky odpovědět, že “velmi děkuje, ale nemá hlad”. Obě strany zkrátka dopředu vědí, co v této situaci říct a jak se zachovat, aby byla zachována celková harmonie, zvaná “wa“. Hodně japonských rozhovorů je proto vlastně skoro identických, protože se ví, kdy kdo má co na co říct.
Japonci totiž v rámci sociálního chování rozlišují dva principy “honne” (pravé pocity) a “tatemae” (tzv. “pravda za zdí”, neboli fasáda, která pravé pocity zakrývá). První princip chování, kdy Japonci dávají průchod opravdovým emocím, se uplatňuje jen při velmi osobních situacích, většinou jen v rodinném kruhu, zatímco druhý princip se užívá s přáteli, v práci a mnoha dalších sociálních. Tatemae se tedy běžně v japonské společnosti používá jako jakýsi katalyzátor harmonické atmosféry. Existuje mnoho situací, kdy je mnohem podstatnější harmonie celkové situace, než pocity nebo potřeby jedince.
Moje kamarádka Yui je houslistka a v době, když žila 3 roky v Praze, měla s jejím orchestrem v Praze a okolí plno koncertů. Vím, že se květiny většinou nosí jen hlavním hudebním hvězdám, což kamarádka, která hraje druhé housle není. Ale protože ji mám ráda, většinou jsem jí přesto květinu po koncertě donesla a říkala jí, že pro mne byla nejlepší. Ona se tomu smála a vypadala, že má z té nečekané pozornosti radost. Včera jsem byla na jejím prvním japonském koncertě a po něm jsem na ni počkala u východu z divadla a s úsměvem jí dala kytici. Ona ale zbledla a šeptem mi řekla, že se to opravdu nehodí, že se cítí trapně. Mohla by ji vidět kamarádka hrající na triangl, která květiny nedostane. Tatemae. Po čajovém obřadu, o kterém jsem psala minule, mi maminka mé japonské rodiny řekla, že se jí bolestí z toho klečení chtělo plakat, ale já si podle jejího výrazu celou dobu myslela, že si obřad užívá. Tatemae. Yui byla pozvaná na svatbu své kamarádky. Yui zatím vydělává měsíčně v orchestru jen 6 tisíc Kč a povinný příspěvek na svatební dar byl 6 tisíc Kč. Yui přispěla plnou částkou a ještě hrála celu dobu svatby na housle pro zpříjemnění atmosféry. Pak neměla na autobus zpátky. Tatemae.
Je ale tatemae povrchnost a přetvářka? V evropském chápání nepochybně ano, v Evropě (přiměřené) vyjadřování pravých pocitů patří ke zdravé psychické integritě člověka. Ale v japonském světě je tatemae něco zcela samozřejmého, něco, co patří k dobrému vychování a co asi zůstane navždy zaryto pod japonskou kůží.
Michala Škrábová
Photo by FriskoDude