Italská kongregace v Praze. Čtyři staletí příkladu charity a tolerance.

Přítomnost Italů na území dnešní České republiky má významnou a historickou tradici. Sice se ve středověku tato přítomnost nejevila jako skutečná migrace Italů směrem na území zěmí koruny české, ale v druhé polovině šestnáctého století již existovaly v Praze početné kolonie složené převážně z italských stavebních řemeslníků  a obchodníků, kteří se se svými rodinami usadili ve městě Rudolfa druhého, které se v roce 1583 stalo hlavním městem Habsburské monarchie.

Italští obchodníci se zabývali především prodejem luxusního zboží, které bylo v té době na císařském dvoře velmi žádané, ale největší skupinu kolonie tvořili architekti, zedníci, kameníci a štukatéři, kteří pracovali na početných stavbách královského paláce a prestižních rezidencí české šlechty. Šlechta obdivovala renesanční styl, který Italové založili a byli v něm opravdovými mistry. Italové, kteří se usadili v hlavním městě, přicházeli především z oblasti lombardských jezer mezi Milánským vévodstvím a Benátskou republikou. V Praze žili v blízkosti hradu, zatímco jejich dílny byly okolo nynějšího Malostranského náměstí, které tehdy bylo známé jako “Italské náměstí”. Kromě podhradí Italové obývali též ulici Karlova a Vlašská, která dříve nesla jméno “Italská ulice”.

V průběhu let italská kolonie rostla. To přimělo jezuity z Klementinských kolegií, kteří byli přítomní v Praze od roku 1556 na základě pozvání ze strany Ferdinanda I., konat od roku 1560 kázání v italštině v kostele Svatého Klementa na území Starého Města. A byli to právě jezuité, kteří začali organizovat již početnou italskou komunitu a tak se stalo, že na popud Jezuitského řádu mezi lety 1573 a 1575 (zdroje se neshodují) komunita toužila mít svou stabilní organizaci, kterou se stala Kongregace Panny Marie Nanebevzaté; instituce s charitativními a náboženskými účely inspirována mariánskou kongregací jezuitských kolegií. Kongregace měla motto: “Pro Deo et paupere” (Bohu a chudým) a měla dva hlavní cíle: obrana katolické víry v protestantských Čechách a realizace dobročinných činností jako pomoc chudým a potřebným, bez ohledu na jejich náboženskou víru; péče o nemocné a poslední pomazání mrtvým. První duchovní spolupracovník nové instituce byl italský Otec Blasius Montanini.

V protestantských Čechách, kde působil charismatický náboženský vůdce Jan Hus, Italská kongregace představovala jednu z katolických menšin na území a proto v roce 1580 dostala zvláštní privilegia od papeže Řehoře XIII.

V roce 1569 Italové již měli vybudovanou vlastní kapli na Starém Městě v jezuitských klementinských kolegiích, kde se konala jejich náboženská setkání. Tato kaple byla později zbořena v roce 1589, protože byla příliš malá pro komunitu, ke které se mezitím přidali noví členové a byla kompletně zrekonstruovaná začátkem roku 1590. Tato nová kaple, posvěcena v srpnu roku 1600 Monsignorem Filippo Spinellim, papežským nunciem na dvoře Rudolfa II, díky své zvláštní architektonické struktuře s oválným půdorysem si drží dodnes své přední místo v dějinách české a evropské architektury, jelikož se jedná o první příklad italské oválné kaple za Alpami. Kaple s kopulí byla ozdobena majestátním freskou s námětem Panny Marie Nanebevzaté. I přesto, že kaple byla věnována Panně Marii, vždy byla lidmi nazývána “italská kaple”, a toto jméno se stále používá.

Vytvoření této Kongregace značně přispělo k posílení soudržnosti mezi členy italské menšiny v Praze a díky její charitativní činnosti byla okamžitě pozitivně vnímána i místními lidmi a získala takovou prestiž, že v průběhu času se chtěli stát jejími členy i občané jiných národností. Kongregace neměla administrativní pozice a její řízení bylo svěřeno starším členům. Teprve později, v roce 1600, vzhledem ke stále rostoucímu počtu prováděných činností,  se stala nutností volba rektora a dvou asistentů, kteří byli ve své funkci po dobu jednoho roku. Volby se konaly obvykle kolem 15. srpna každého roku při příležitosti svátku Panny Marie Nanebevzaté. Po zvolení rektor a dva asistenti, spolu s deseti radními, nominovali tajemníka, vice tajemníka a pokladníka.

V roce 1602 vzhledem k rostoucímu počtu chudých a potřebných, které členové Kongregace hostili ve svých domech, se Kongregace rozhodla koupit dům pana Domenica de Bossiho, svého váženého člena, který se nacházel ve čtvrti Malá Strana, a udělala z něho sídlo nemocnice s cílem pomoci potřebným, a to zejména dětem, které zde dostaly jak lékařskou, tak sociální pomoc. De Bossi předal své bydliště Kongregaci za symbolický poplatek. Ale brzy i tato struktura již nestačila a proto Kongregace požádala císaře Rudolfa II. o povolení k nákupu dalších domů v blízkosti nemocnice. V roce 1608 instituce obdržela od císaře Rudolfa, jenž ocenil její dobročinné aktivity, povolení ke koupi dalších nemovitostí za cílem rozšíření struktury a další významné výody jako osvobození od všech druhů daní a poplatků a možnost v budoucnu koupit domy a pozemky a tak dále rozšířit budovu. Tyto výsady byly později znovu potvrzeny různými panovníky jako například Marií Terezií v roce 1744. Později budova na Malé Straně byla několikrát rozšířená a dokonce ex novo přestavěná v roce 1611. Dokončena byla v roce 1617. Uvnitř nemocnice byla také jednolodní kaple, zasvěcená Panně Marii Nanebevzaté a svatému Karlovi Boromejskému, postavená v roce 1617 a vysvěcena 23. července téhož roku pražským arcibiskupem Janem Loheliusem.

Od roku 1622 uvnitř budovy nemocnice byla také otevřena škola pro italské děti a kaple byla ozdobena bohatou štukovou výzdobou od jednoho italského umělce. Z jednoduché nemocnice pro chudé, se budova v nynější Vlašské ulici stala sirotčincem a v roce 1671 si vybrala jako svého patrona Sv. Františka Borgia.

Umělecká výzdoba nemocnice je považována za jeden z největších klenotů raného pražského baroka, zatímco malby v klenbě hlavní lodi a v bočních kaplích Hlavní kaple jsou jedním z prvních barokních děl v Praze.

V následujících letech budova byla různě poškozena vlivem třicetileté války, během které se ztratil i archiv Kongregace, ale byla opět přestavěna a rozšířena o nové budovy, včetně pivovaru, který fungoval až do roku 1724. Pro představu jak důležitá byla nemocnice, stačí pomyslet na to, že podle zdrojů v roce 1779 zde bylo hospitalizováno 1187 osob.

Nemocnice Italů byla zrušena v roce 1789 z vůle Josefa II., ale Kongregace nepřestala existovat. V roce 1804 Italové žijící v Praze obnovili Kongregaci pod ochranou Jeho Jasnosti arcivévody Ludvíka Salvátora Toskánského a 7. září téhož roku založili chlapecký sirotčinec. V roce 1830 byl sirotčinec opět přestěhován do historické nemocnice na Malé Straně, která byla Kongregací znovu koupena, a v roce 1839 byla jeho kaple znovu posvěcená. Sirotčinec měl na starosti výchovu mladých mužů ve věku do 15 let a nabízel nejšikovnějším chlapcům možnost pokračovat ve studiu i po tomto věku. Když v roce 1915 Itálie vstoupila do první světové války, rakouská vláda odebrala Italům správu Sirotčince, ale na konci války, se jim podařilo získat zpět vedení od nové československé vlády. Sirotčinec pokračoval ve své činnosti i přes různé problémy a nebezpečí až do roku 1941 a během druhé světové války byl zrušen a italská Kongregace, s nařízením ze dne 7. června 1942, darovala bývalou nemocnici na Malé Straně a kapli Panny Marie Nanebevzaté  na Starém Městě italskému státu. Kongregace v tomto roce ukončila všechny své aktivity. Starobylé sídlo na Malé Straně, které po staletí bývalo referenčním bodem pro italskou komunitu v Praze, se od té chvíle stalo “Italským domem” a Italským kulturním institutem (dnes “Istituto Italiano di Cultura”). Dodnes je stále živým a aktivním srdcem italské komunity v České Republice.