Dne 9.9.2013 byla italským velvyslancem Pasqualem D’Avinem, společně s novým ředitelem Instituto Giovannim Sciolou a architektem Augustem Razettem, předsedou nadace Eleutheria, zahájena před více než 300 hosty mezinárodní výstava ET CETERA. Projekt, který potrvá do 30. září, si zaslouží pozornost nejen zajímavou instalací děl v krásných historických prostorách kaple Italského kulturního institutu, ale též pestrou škálou uměleckých děl 12 současných mladých českých umělců, kteří byli vybrání mezi více než 600 přihlášenými. Dále je velmi inspirativní snaha konfrontovat po téměř 25 letech od pádu železné opony současnou českou uměleckou produkci s tou ze socialistické éry, ve které se dosud Eleutheria specializovala. O tom všem jsme si popovídali se Zuzanou Halfarovou, spoluautorkou projektu.
Jak se zrodil nápad projektu?
Nadační fond Eleutheria vlastní jednu z největších sbírek socialistického umění v Čechách. Proto doposud její aktivity směřovaly k rehabilitaci této umělecké éry, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Za poměrně krátkou dobu své existence uspořádala několik úspěšných výstav v Itálii, Belgii a Česku. Jádrem projektu je pokus o konfrontaci umělecké tvorby socialistické éry se všemi omezeními, která představoval pro svobodu uměleckého projevu a tvorby umělců současných.
Proč jste nastavili věkovou hranici 40 let?
Zajistili jsme si tak v souladu s naším záměrem účast pouze umělců, jejihž tvorba se již zákonitě rozvíjela po pádu železné opony.
Na jaké závěry jste se dostali přes touto konfrontaci? Kontinuita nebo spíše diskontinuita?
Objevili jsme určitou kontinuitu. V rámci výstavy jsou k vidění díla figurativní, která svou tématikou i chromatizmem navazují na navazují na díla přítomná ve sbírce sorela. Většina děl však reflektuje tendence, které se dají vypozorovat napříč současnou uměleckou scénou po celé Evropě, jako například návrat malby a obzvláště hyperrealismu, či stále trvající popularita umění inspirovaného streetartem.
Co se týče té kontinuity, myslíte si, že socialistická doba ještě nějak ovlivňuje současnost?
Je zajímavé pozorovat, jak někteří čeští umělci se stále cítí potřebu dialogu s estetikou z dob komunismu, nejčastěji s příznačnou českou ironií, občas lze vycítit určitou nostalgii.
Který umělec vás zaujal nejvíce a proč?
Mezi všemi bych zmínila dva, jedním je Martin Kocourek svými poetickými instalacemi, ve kterých dává postřednictvím jednoduchých asembláží druhý život předmětům a materiálům, nesoucím v sobě již stopy času. A dále Martin Matoušek, který zuřivě nanáší na plátna ohromných rozměrů beton a barvy a vytváří tak nesmírně expresivní monumentální kompozice.
(komisí vybraní umělci jsou Hana Babak, Jan Kaláb, Martin Kocourek, Martin Matoušek, Jakub Matuška, Jan Mikulka, Jakub Nepraš, Ondřej Oliva, Tets Ohnari, Matěj Rejl, Zdeněk Trs a Roman Týc, pozn. red.)
Jaká byla kritéria výběru?
Vybrat pouhých dvanáct umělců bylo hodně náročné. Podařilo se nám nashromáždit více než 600 portfolií umělců, navíc velmi vysoké kvality. Mezinárodní komise (Genny di Bert, Enzo Cainero, Heinz Peter Hager, Francesco Augusto Razetto, Ottaviano Maria Razetto, Vladimír Rösel, pozn. red.) se zhostila nelehkého úkolu a vybrala reprezentativní vzorek, který má ambice ilustrovat široké rozpětí stylů v současné české umělecké tvorbě.
Počítáte s možností uspořádat další edice?
Počítáme, na jaře roku 2014 se výstava přesune do Říma a další ročník by se měl nejspíš konat v roce 2015.
Na závěr, jaké jsou přednosti tohoto projektu?
Myslím si, že stěžejním prvkem projektu je ten, že nabízí různé úrovně dialogů: jeden je dialog mezi současným uměním a uměním minulého režimu, dále je to samozřejmě dialog mezi Čechy a Italy, protože je to iniciativa pořádána Italy, ale pro české umělce. Další úroveň lze najít ve snaze cíleně propojit svět umění a byznysu.
