Veliká Lóže České republiky, největší regulérní zednářská instituce v zemi, slaví letos 90 let existence. V průběhu své historie české svobodné zednářství prožilo okamžiky velké slávy a přispělo ke zrodu První republiky, ale bylo také pronásledováno a zakázáno nejprve nacisty, a poté komunisty. Prof. Jana Čechurová, přední odborník v této oblasti v České republice, nám vypráví v rozhovoru něco o “tajné” historii této instituce.
Jakou definici zednářství byste nabídla člověkovi, který o tom neví téměř nic?
Svobodné zednářství v moderní době je jeden z možných typů sdružování. Je to vlastně spolek primárně určen pro muže, i když postupem času se vyvinulo i ženské zednářství. Tradice sahají k přelomu mezi 17. a 18. století, v českém prostředí ale až od poloviny 18. století, a to moderní až od přelomu 19. a 20. století. Je to druh spolku, který v sobě sdružuje určitý řád a naplňování stupňů v rámci řádu, určité tajemství a dobírání se hodnot poznání pod rouškou utajení, který zároveň obsahuje prvek společenského elitního sdružování, a k tomu ještě většinou charitativní činnost.
Jakou roli tato instituce měla ve vytváření českého národního státu?
Spíše měla mít, protože skutečně existoval plán, který vytvořila jedna z hlavních osobností českého domácího odboje František Sís, že by zednářská platforma mohla být použita pro vytvoření organizační základny odbojové, čemu pak říkáme “mafie”, ten tajný spolek, který organizoval domácí odboj, a zároveň komunikoval s Masarykovou zahraniční akcí. Sís k této myšlence přišel pod vlivem svého učitele italštiny Ugo Dadoneho, v roce 1915 se na to zeptal svých přátel, kterým se nápad scházet se a fungovat polotajně po italském vzoru, v těch lóžích dělat odbojovou činnost, líbil, ale nakonec k tomu nedošlo, protože první světová válka nabrala obrátky a řada lidí, kterých by se to bývalo týkalo, byli zatčeni a Itálie se stala vlastně nepřátelským státem.
Několik zastánců teorie komplotu mají za to, že zednářství je prostředek ke kontrole moci, a že jejich členové míří k vytvoření jakéhosi nového světového řádu. Myslíte si, že je přece v tom něco pravdivého nebo jsou to jen spekulace?
Když se podívám na to, čemu rozumím, to je české zednářství v první polovině 20. století, tak ta logika je vlastně opačná. Zednáři se stávají ti lidé, kteří již patří do té etablované elity, a ta má k moci blízko, ale není to tak, že by zednářství byl jejich nástroj k ovládání někoho, ale tím, že již patří do privilegované skupiny, tak si vlastně doplní tento typ sdružování, protože patří k moderní výbavě světoobčanské. Ty kontakty tudíž ani nepotřebují získávat od zednářství, protože alespoň v českém prostředí ta elita je velmi úzká a omezená, a ti lidé se stejně mezi sebou znají z jiných prostředí, z politického života nebo chodili spolu do školy.
Kromě Alfonse Muchy, který byl zednářem, které další významné osobnosti patřily do českého zednářství?
Pro české prostředí je typické, že většinu členstva lóží tvořili příslušníci inteligence, ale také umělci jako Mucha, Stretti a další, ale především inteligence jako vysokoškolští profesoři např. Ladislav Syllaba, Karel Weigner, Edvard Babák, Bohumil Němec a řada dalších. A pak lidé na volné noze typu Josefa Svatopluka Machara, básníka Viktora Dyka, bratří Čapků, ale ti tam nevydrželi po celou dobu. Podnikatelské a politické vrstvy se příliš mezi zednáři nevyskytovaly.
Zednářství podporuje a propaguje hodnoty tolerance, svobody, bratrství. Myslíte si, že tyto hodnoty mají ještě smysl v dnešním českém sociálním kontextu nebo je to folkloristický přebytek minulosti?
To je těžká otázka. Jsou to hodnoty, které jsou nadčasové a mají význam samy o sobě. Otázka spíše je, jaké je poslání svobodného zednářství v moderní společnosti, kdy stát a jiné typy societ převzaly část těch funkcí, které zednářství mělo naplňovat. Třeba z hlediska charity a sebezdokonalování skrz sociální situace lidí a skrz vzdělávání, ono mělo přispět k tomu, aby ta společnost jako taková se vylepšila. Postupem doby tyto funkce vymizely nebo nejsou v rukou soukromých iniciátorů, nebo můžou maximálně k tomu částečně přiložit ruku k dílu. Takže ty hodnoty smysl mají, ale otázka je, v jaké míře je ten spolek může opravdu aplikovat. To se však netýká jen zednářství, protože to jsou hodnoty, které mají i řada jiných spolků.
Co vás vedlo napsat knihu o českých zednářích, vzhledem k tomu, že regulérní zednářství nepřijímá ženy?
Začalo to tím, že jsem kdysi byla zaměstnána v archivu Národního muzea, kde jsem vypořádala určité pozůstalosti, a v některých osobních fondech jsem narazila na zednářské věci, a před asi 20 lety jsem o tom napsala článek pro jeden populární časopis. Z toho se nějak stalo, že když někdo potřeboval napsat třeba o Muchovi jako zednáři, tak já jsem měla tu nálepku, že vím, kde ty věci jsou. Pak když před 13 lety jsem přemýšlela, na co bych se chtěla habilitovat, v té době jsem učila na Ústavu hospodářských a sociálních dějin a chtěla jsem nějaké téma ze sociálních dějin, tak mě napadlo, že bych mohla na tom pracovat, vlastně to nikdo ještě pořádně nedělal, ale v kontextu vývoje českých elit.
Dnes se často zdá, že společnost tápá po nějakých smysluplnějších hodnotách, které, ta dnes tolik převažující soukromá sféra, není schopna nebo ochotna dát, myslíte si, že ideály svobodného zednářství by se mohly vrátit na výsluní?
Pokud někdo chce dnes působit v tom modernizačním a pokrokovém proudu, v tom postosvícenským osvětářstvím, tak pak je to dobré pole působnosti, ale ta nabídka podobných spolků je velká, a podle mě ti zednáři jsou v tom trochu archaičtí, mají tu velkou přidanou hodnotu v rituálu, a v emočním prožívání, i když někdo zase třeba upřednostňuje přátelství, a ne každému musí ta aristokratičnost sedět, též ta nabídka podobných činností a bratrství je docela široká.
Z jedné strany lze v té velmi omezené možnosti přístupu ke světu svobodného zednářství vypátrat určitý antidemokratický prvek, z druhé strany ale ideály zednářství míří také ke zlepšení světa. Není trochu rozporné chtít změnit svět a zároveň se schovat do uzavřeného kruhu?
Chtít změnit svět seshora tím, že donutím každého člena společnosti, aby taky na sobě pracoval a odspodu se tak vylepšoval, je pojetí z období osvícenství, kdy právě vzniklo svobodné zednářství. Pokud ale někdo chce trochu držet ten status elity, tak pochopitelně si to pak chrání, i když již jenom těmi členskými příspěvky a dalšími finančními výběry se to dá taky nějak zregulovat. Též řada dalších spolků se snaží chránit čistotu toho členství, i když se to ne vždy povede. Je to nedemokratické, že ne každý, kdo se přihlásí se stane členem, ale to pak jsou nedemokratické všechny pánské kluby a různé druhy uzavřených společností.
Hrají dnešní čeští zednáři nějakou roli v politice?
Již 15 let odpovídám této otázce, že mám s českými zednáři dobré kontakty, ale žádné informace o nich nevyhledávám a nepodávám. Já bych prostě tu roli, této tak zorganizované společnosti, ať před 90 lety nebo teď, nepřeceňovala. Ten vliv pramení z jiných vazeb než z těch zorganizovaných ve spolku. Na tom se nic nemění. To, že někdo s někým chodí do hospody je prostě důležitější, než že jsou v jednom spolku z hlediska nějakého lidského sblížení a ovlivnění. Možná jsem naivní, ale tak si to myslím.
Společnost má mírně negativní obrázek o zednářství, asi taky díky té uzavřenosti, je z jejího hlediska oprávněn?
Já si myslím, že dnešní společnosti je to asi jedno. Za těch 20 let se stalo tolik věcí úplně jiného kalibru než to, že někdo chodí do nějaké lóže je proti tomu úplný slabý odvar. To negativní vnímání určitě přežívá z 19. století, kdy to církvi pomohlo vytvořit patřičné argumenty, že v těch lóžích probíhají divné rituály. Člověku se ty rituály můžou zdát divné, ale mají nějaký smysl, je to nějaké zobrazení vnitřního procesu. Na druhou stranu, když se sdružuje jakákoliv elita, tak to vždy vzbuzuje podezření.
Co můžeme očekávat v budoucnosti od svobodných zednářů?
To, co vidím já, když mám s nimi nějaké ty styčné plochy, je snaha se kultivovat, a nejen ve vědění o sobě samých a o své minulosti, což není jistě na škodu. Zajisté v té charitě zednáři pokulhávají za některými jinými elitními spolky, což je dáno opět, stejně jako ty za První republiky, tou strukturou členství, která drží stále linii univerzitní činnosti.
Zmínila jste se o roli italských zednářů ve vytvoření zednářské platformy v České republice. Můžete ji nám přiblížit?
Při konstituování československého svobodného zednářství italští zednáři měli klíčovou roli, protože československé zednářství má dva zdroje osobnostní: jednak ti, kteří byli již před první světovou válkou, a těch bylo velmi málo, vytvořili lóži Komenský a hledali záštitu v Paříži. A pak právě Ugo Dadone a František Sís po válce navázali na tu původní myšlenku z roku 1915. Dadone tak přiměl Síse k tomu, aby založil lóži Národ, která je doteď nejpočetnější lóže u nás. Dadone byl italský špion, pak tiskový mluvčí a attaché na velvyslanectví, obecně je jeho historická role dost problematická, i proč tak tlačil na Síse přes národní lóži v Římě, aby se v Československu se ze dne na den několik desítek těch nejelitnějších mužů stali svobodnými zednáři, vlastně v rámci italského zednářství, to zůstává otázkou. Já si myslím, že to bylo tím, že vše se odehrálo ještě před mírovou konferencí, kdy Itálie měla velmocenské ambice, a italští zednáři soupeřili s francouzskými o tom, kdo tady ovládne pole. Proto Sís dostal k dispozici tolik lidí, udělali takový nábor, měli bianco legitimaci, nemuseli projít rituálem, protože se mělo za to, že svým životem prokázali, že ty hodnoty a vysoká morální kritéria splňují. Takže většina československých zednářů v meziválečném období přišla italskou cestou, která převažovala až do roku 1922, kdy se v Československu začalo hledat jiného arbitra, protože v Itálii se poměry zhoršily nástupem fašismu. Nakonec Nejvyšší rada byla založena ve Švýcarsku a vnos do národní velké lóže Československého světla přišel z Bělehradu, což bylo vlastně kompromisní řešení. Jugoslávie byla taky spojenec, ale nebyla to jedna z velmocí. Nebýt tedy italské iniciativy a mimořádné energie Dadoneho a Síse, tak by se československé zednářství nerozvíjelo tak rychle.
Existují ještě dnes nějaké privilegované vztahy mezi českými a italskými zednáři?
To opravdu nevím. Ve chvíli, kdy čeští zednáři šli svou cestou, tak se kamarádili spíše s Jugoslávci, ale jinak žádné extra dobré vztahy s nikým neměli, ani s těmi Francouzi. Spíše to československé zednářství řešilo hlavně vnitřní problémy, a ani moc nestálo o nějaké mezinárodní kontakty. Mussoliniho postup vůči zednářům, a zřejmě i Matteottiho zavraždění z roku 1925, nevzbuzovaly sympatie, ale základ československého zednářství je italský.
Jazyková korektura: Debora Zvardoň